Kapitalismus první republiky vynesl nový státní útvar na 10. místo ve světové průmyslové produkci. Dařilo se zemi elektrifikovat a reformovat oblasti zemědělství. Kultura země reprezentovala identickou společnost se světově uznávanými podnikateli, průmyslníky, hudebními skladateli, spisovateli, architekty, inženýry, vědci i reprodukčními umělci. Například divadla Vinohradské a Národní tehdy reprezentovaly dvě navzájem si konkurující instituce, které premiérovaly české autory, šéfové byli respektované umělecké osobnosti. Pražané znají pomník bratrů Čapků na Vinohradech nedaleko jejich domovské scény. Politicky jsme ovšem byli velmi záhy rozkládáni spory s národnostními menšinami, jež ve výsledku způsobily obětování republiky pod tlakem evropských mocností diktátorovi Hitlerovi a umožnily mu naplnit jeho expanzivní tendence. Československá republika vnímaná jako územní slepenec byla jako nonsens vymazána politickými tahy z mapy Evropy.

          

Druhá republika byla jen agonií před surovým spoutáním země do Protektorátu Čechy a Morava, v němž národy země žily jako zotročení občané druhé kategorie, kromě těch, kteří se rozhodli kolaborovat s nacisty. Za všechny důsledky omylů politiků první a druhé republiky nyní občané krutě platili v protektorátu; 122 tisíc obětí bez započtení padlých vojáků československých zahraničních vojsk a nezvěstných mimo jeho území. Ekonomicky jsme pracovali na Třetí říši, elity byly likvidovány a politicky jsme s říší zla splynuli. Neblahou roli v tomto procesu sehrál Edvard Beneš a jeho vláda.
          

Na  třetí republiku (1945 – 1948) přímo navázala Československá lidově demokratická republika, která nastolila vládu jedné politické strany, znárodnila kapitalistické majetky a budovala ekonomiku na bázi socialistického vlastnictví a centrálního plánování. Politicky jsme se dostali zcela do sféry mocenských zájmů SSSR. Opět jsme byli fakticky vymazáni z mapy svobodné Evropy. Beneš ve třetí republice odchází z politické scény s hanbou, jež se historicky omlouvá řadou polehčujících okolností, ale devastace Československa, lidské oběti a ekonomický úpadek jasně hovoří o neúspěšné a destruktivní politice Benešovy éry. Třetí republika nedokázala odolat průniku stalinismu ochromujícího vnitrostranickými soudními procesy československý politický systém. Metody diktátora Stalina infiltrovaly do politiky, ekonomiky i kultury země. V roce 1960 jsme se proměnili v Československou socialistickou republiku, která byla od roku 1969 federací.
          

V podstatě nastala další fáze studené války. Občané Československa byli terorizováni v oblasti občanských práv, limitováni v možnostech ucházet se o zaměstnání a vzdělání, nestraníci byli brutálně nuceni ke kolaboraci s vládnoucí KSČ. 20 let po třetí republice byl stalinismus revitalizován, vlastenecké city občanů byly pošlapány a kolaborantské postoje posílily s tím, jak KSČ akcentovala fakt, že pouze ona představuje výtah ke kariérám mladých lidí. Politika prvního tajemníka KSČ a později prezidenta republiky Gustáva Husáka se stala ztělesněním normalizace, konzumního socialismu a podřízenosti SSSR. Ekonomika však nestačila plně zajistit standardy životní úrovně pro všechny vrstvy obyvatel. Elitám nabízel režim nákupy v Tuzexu a výběrově otevíral cestování na západ pomocí udělování tak zvaných devizových příslibů.

          

To už jsme byli Českou republikou a bývalí bratři nám mávali ze své Slovenské republiky. Zmiňme jen, že neproběhlo referendum, které pro daný akt bylo právně závazné. Tedy proces byl neústavní. K ekonomice lze jen poznamenat, že dnes plně závisíme na ekonomice Německa a politicky na zájmech USA. Dalo by se říci: „Dokonáno jest!“ Trendy jsou voliči schváleny a naše současná vláda se jim podvoluje. První republika se pokoušela vytvořit emancipovanou ekonomiku i politiku. Ve srovnání s ní je dnešní stav propadem do nezanedbatelných problémů. Nejhorší ovšem je opětovné omezování svobody projevu a praktický návrat cenzury jako v období normalizace.

          

V dnešním politickém kontextu se zdá, že naším největším nepřítelem je Rusko. Navzdory traumatu z okupace vojsky Varšavské smlouvy byli historicky našimi odvěkými nepřáteli Němci. Bylo jen otázkou kvalit politiky, zda převažovala spolupráce nebo nepřátelství. Silnějším partnerem jsme našemu sousedu byli jistě v podobě Československa. Jako by bylo vypjaté rivalství Čechů a Slováků před rozpadem republiky doprovázeno zatměním kritického rozumu. A vnímám   neschopnost mladších generací orientovat se v historických faktech česko - německých vztahů i v jejich interpretaci.
           

Vraťme se k nadpisu textu se základním tématem. Co slavíme? Nezdá se mi, že slavíme všechny ty hrdiny, kteří zemřeli pro vlast ať v prvorepublikových legiích, nebo ve složkách cizích armád a v odboji proti německému nacismu. Jejich smrt byla v podstatě degradována, protože Československo, pro které krváceli, politikové rozvedli jako banální manželství. Neslavíme ani hrdiny středověké, kteří rozpoutali husitskou válku pro duchovní principy; zase s Němci a s nemravnou církví. Slavíme snad zpackané pražské jaro 1968, jehož politici se svojí naivitou a nejednotností zasloužili o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu? Koketování s rychlým odtržením od sféry vlivu SSSR netakticky prezentované v médiích na čas osvobozených od cenzury muselo vyvolat tvrdou odezvu. Zůstaly po ní přervané lidské existence doma i v emigraci v řádech statisíců. A jelikož žádná sametová revoluce neproběhla, fakticky nelze slavit ani tento záludně formulovaný protimluv, oxymóron, který posílil antinomie národů Čechů a Slováků. Politický převrat v podstatě přímo vedl k zániku Československa.
          

Co můžeme slavit z éry České republiky? Máme snad emancipovanou suverénní politiku, prosperující ekonomiku a silnou vlastenecky motivovanou armádu? Nenakupuje většina občanů především ve slevách, netřesou se ti samí občané obavami, že nebudou mít dost prostředků na pokrytí výdajů za teplo a světlo? Za nejzákladnější komodity patřící k standardům dobré životní úrovně! Strach je žene na demonstrace proti vládě, přidružily se i obavy z války, kterou by mohla neobratná politika Fialova establishmentu přiživit. (Rodina mého přítele si z těchto všech důvodů pořídila nemovitost ve Španělsku; ale mohou to učinit všichni Češi?)
          

Jak je z pouhého výčtu proměn naší republiky zjevné, žijeme v pásmu sil způsobujících nestabilitu, kterou jsme (zatím) nezvládli. Největším Čechem, který nebyl stoprocentním Čechem, je Karel IV. Od politických elit České republiky nemáme dostatečný historický odstup, ale již nyní se mně osobně zdá, že do jedné ligy s Karlem IV. nevstoupí. Bezvýznamnost se lepí na Českou i Slovenskou republiku. I socialistické Československo mělo v mnoha oblastech nezpochybnitelnou prestiž. Podniky jako ŠKODA, ČKD, Královopolská strojírna, První brněnská strojírna, Zbrojovky byly mimořádně úspěšné na světových trzích, i zemích RVHP a ve třetím světě. Tento úspěch byl zničen ve prospěch nadnárodních společností. To také není ke slavení.
          

Je na čase přestat tleskat nepodařenému absurdnímu divadlu a vstoupit do skutečného života. A mělo by se začít třeba jen u definování obsahů některých svátků. Ale především bychom měli jako voliči prosadit silný právní stát bez liberálních iluzí a humanitní ideje hodné naší historie: ne válkám, ne bídě, ne lidskému zotročování a ponižování, ne rozrůstající se nevzdělanosti.