• Jedni se veřejně hlásí k novému vítězi a lžou, že ho podporovali odjakživa. V drtivé většině případů vůbec netuší, o co Trumpovi jde, takže jim život přináší nová překvapení téměř každý den. 

• Druzí se hlásí k úmyslu vybudovat v Evropě něco, co známe ze sci-fi filmů. Obyvatelstvo žije v nějakých podzemních slujících, diktátor mu vládne tvrdou rukou a namlouvá jim, že na povrchu zuří války nebo řádí příšery. Evropanům se bude namlouvat, že za zdí řádí Trump s Putinem. Když uvážíme, jak snadno se podařilo před obyvateli ČR schovat maďarský ekonomický a demografický zázrak, proč by to nemohlo fungovat v celé Evropě? To je směr, ke kterému se hlásí český premiér, šéf pražského hradu Petr Kolář, a podle všeho i nový německý premiér.

• A pak je tu pár států, jejichž národní elity si uvědomují, že jde o skvělou příležitost rozvíjet vlastní země a vlastní ekonomiky. Že v trumpovském světě je podstatně bezpečněji a že se otevírají až snové příležitosti. 

Nad tím vším visí otázka: Je změna poměrů v Americe přechodná nebo se vše za čtyři roky vrátí nazpátek? Třeba v rozhovorech s Petrem Kolářem jasně zaznívá naděje na návrat nějaké mladší Harrisové. 

Tuhle otázku si klade i podstatná část z několik stovek platících odběratelů mých denních úvah a výpisků z četby, což je dnes v českých zemích asi jediné prostředí, kde se neřeší výroky politiků, ale hlubší trendy. Otočí se to nazpátek? Je Trump jen přechodnou výchylkou? 

V první řadě je zapotřebí oddělit racionalitu od emocí. Lidé, kteří s Trumpem sympatizují, mají tendenci předpokládat, že vítězství takových sil je trvalé. Lidé, kteří se Trumpa děsí nebo ho nenávidí, mají tendenci předpokládat, že je to přechodné. Za tím je mentální klam vzniklý tak, že mozek nahradí složitou otázku jednoduchou. Myslíme si, že bádáme nad tím, jestli se Trump udrží (což je hodně složité) a ve skutečnosti náš mozek řeší „Přejeme Trumpovi, aby se udržel?“ 

Pokud se nám podaří této pasti vyhnout, můžeme postupovat obvyklým způsobem. To znamená, že formulujeme scénáře a ptáme se, který je pravděpodobnější. 

1. k moci se vrátí síly, které zastupovali Biden a Harrisová
2. ty síly se už k moci nevrátí, přinejmenším v nejbližší generaci. 

Z principu to nemůže být tak, že by jeden scénář mohl být 100% jistý a druhý absolutně nemožný. Není žádný fyzikální důvod, proč by příštím americkým prezidentem nemohl být třeba Antony Blinken. Je to jenom velmi nepravděpodobné. 

Za prvé. Zevnitř. Můžeme detailně pozorovat Trumpa, Muska, Vance, Thieleho, Gabbardovou a další. Můžeme se ptát na jejich slabiny. Sledovat, jak to mají s financováním. Analyzovat výzkumy veřejného mínění. Zpracovávat stovky a tisíce zdrojů dat a informací. Na základě toho pak formulovat prognózu. 

Za druhé. Zvenčí. Můžeme položit jednoduchou otázku, jak často se v dějinách stává, že by se po revoluci vrátily poměry zase zpět. 

Jednoduchá logická poučka říká, že pohled zvenčí je vždy spolehlivější než pohled zevnitř. Tady musím čtenáře požádat o toleranci, protože pro zdůvodnění by se nevešlo do krátkého pátečního sloupku. 

Pohled zvenčí tedy klade dvě otázky.

• KOLIKRÁT V DĚJINÁCH SE STALO, ŽE BY REVOLUCE BYLA PORAŽENA? Mnohokrát. Vlastně ve většině případů se revoluce nakonec vyčerpá. Málokdy přechází ve stabilní režim. 

• KOLIKRÁT V DĚJINÁCH SE STALO, ŽE BY SE PO REVOLUCI VRÁTILY PŘEDREVOLUČNÍ POMĚRY? Takový příklad nemáme ani jeden. Po bitvě u Lipan se české země nevrátily do dob před husitskými válkami. Ani Francie se nevrátila ke staré monarchii poté, co Napoleon Bonaparte ukončil vládu revolucionářů. Ani se tam nevrátila po Napoleonově pádu. 

Nicméně poměrně často se stává, že po revoluci následuje období zmatků a neustálých mocenských změn. A poměrně často se stává, že z toho nakonec vyjdou úplně jiné síly, než které tu revoluci vyvolaly. 

Proč se nikdy nestane, že by byl obnoven starý režim? To kvůli Hamplově železnému zákonu dějin: Schopnější vítězí nad neschopnějšími, silnější nad slabšími, organizovanější nad hůře organizovanými. To je mnohem důležitější než peníze, formální moc nebo vztek.