Zde na Prvních zprávách publikuji buď delší texty nebo něco z toho, co je přístupné jen pro platící čtenáře. Třeba tentokrát.

„Mezi předplatiteli, kteří čtou Plnou verzi Hamplova druhého pohledu, jsou i lidé z diskuzní skupiny docenta Valenčíka. Už několik let se každý týden scházejí na internetu a snaží se vytvořit vizi pro Českou republiku. Vizi ne-mainstreamovou, ale racionální, nikoliv ezotéricky-utopickou.

Málokdy se mi podaří připojit k jejich setkání, ale pravidelně čtu blog Radima Valenčíka.

A myslím, že na té partě je možné ilustrovat některé obecně platné principy.

Za prvé. Besedy a veřejné diskuze jsou málo efektivní, protože každý si přinese své hotové stanovisko a když se střetnou různé pohledy, prosadí se spíš pohotovost vymyslet na místě efektní formulaci než hlubší přemýšlení. Ty schůzky jsou důležité kvůli vztahům a vytváření důvěry. Ale pro práci je mnohem lepší, když lidé čtou navzájem svoje texty, přemýšlejí o nich a reagují.

Za druhé. Pokládám za nesmírně důležité a pozitivní, že ti lidé nemají politické ambice. Nemám pro to žádné silné sociologické vysvětlení, ale moje zkušenost říká, že jakmile člověk začne uvažovat o vlastní politické kariéře, mozek automaticky přepíná do režimu „co na to moji voliči a podporovatelé?“ To je neslučitelné s analytickým pohledem. Za poslední roky jsem to viděl v desítkách případů.

Styl zmíněné skupiny je na můj vkus poněkud roztěkaný, nicméně uznávám, že to přináší větší bohatství podnětů. Pokud s nimi v něčem výrazně nesouhlasím, pak je to přehnaný (dle mého soudu) zájem o technologické inovace.  Na první pohled mění nové technologické vlny svět a lidské chování. Při podrobnějším pohledu je ale vidět, že technologie přináší pouze možnost určité změny. Musí být někdo, kdo to chce a kdo to prosadí. Navíc technologie vznikají za určité mocenské konstelace. Být mocenská situace jiná, šel by i technologický vývoj jiným směrem. Je tedy podstatnější snažit se odhadnout vývoj mocenských poměrů.“

A ještě doplnění. V posledních třech letech jsem opakovaně projevil určité rozčarování nad stavem opozice, a zejména nad stavem radikální opozice. Každý mi dá asi ze pravdu, že nevzniká síla schopná čelit „pražské kavárně“, nicméně část mých výhrad nebyla oprávněná. Dopustil jsem se té myšlenkové chyby, že jsem od politické opozice čekal, že bude hrát také roli opozice intelektuální. To je z principu nemožné.

Když se podíváme na současnou vládní moc, můžeme si všimnout určité strukturovanosti. Jednu skupinu tvoří politici jako Rakušan, Pekarová nebo Fiala. A pak jsou lidé, kteří sedí v různých ústavech či univerzitách, tu vládní moc podporují, občas přichystají nějakou munici pro její argumentaci v diskuzích, občas analýzu, ale zároveň si nechávají hodně nezávislosti. Někteří přecházejí z jednoho světa do druhého (z vědy do politiky a naopak) a někteří se snaží žít v obou světech zároveň (nově egyptolog Bárta), ale stále platí, že se jedná o dva světy, z nichž každý si ponechává určitou autonomii a svoje pravidla. Můžeme se dohadovat, že pokud by došlo ke změně mocenských poměrů, vědecká komunita přejde k novým pánům, ale nevíme to jistě. 

Samozřejmě je to jen výsek ze složité mocenské a organizační struktury, kde hrají roli i jiné ústavy, komunity, odbornosti apod. 

Kupodivu to přináší docela slušné výsledky co do schopnosti držet moc nebo ji dokonce posilovat. Netvrdím, že opozice má přesně kopírovat vládní strukturu (to zpravidla nefunguje), ale měla by mít něco, co tomu čelí. V České republice to pro část opozice nahrazují radikálně ezotérické skupiny, ale zjevně to neposiluje šance na úspěch. Ve Spojených státech opozičních skupin s racionálně-vědeckým přístupem několik. Jedna je organizována kolem Steva Bannona, pak je tu skupina Temné osvícenství (nejvýraznější představitel Curtis Yarvin), pak parta Jordana Petersona a řada dalších. V některých případech se můžeme dívat spatra na jejich intelektuální úroveň (americká vzdělanost je prostě jinde než evropská), nicméně funguje to. 

V českém prostředí něco takového zcela chybí. Jednotliví opozičně smýšlející vědci jsou zalezlí v různých ústavech a vesměs o sobě nevědí. A žijí se tím, že pokud se viditelně připojí k „alternativě“, přecházejí do režimu politické činnosti a intelektuální úroveň musí stranou. Platí nepsaná povinnosti aspoň trochu koketovat s konspiračními teoriemi, výrazně projevovat pověrčivost, sem tam prohodit, že za všechno můžou Židi nebo naznačit, že přírodní vědy jsou podvodem vládnoucí elity. 

Občas přichází lidé se skvělým vzděláním a důkladnými znalostmi, autoři zajímavých spisů, ale po čase se přizpůsobí a začnou se chovat politicky. Pro politiku a mobilizaci stoupenců to může být užitečné, v dlouhodobém pohledu to je katastrofa. Ne proto, že by politici dělali něco špatného a opoziční konspirační teorie určitě nejsou horší než vládní konspirační teorie.  Ale lidé zavrtaní v pověrách se zpravidla chovají iracionálně i v otázkách moci. 

Zjevně je nesmyslné chtít po politicích a politických aktivistech, aby to suplovali nebo podporovali. Jsou tak úzce zaměření, že vůbec nedokážou pochopit, v čem by to mohlo spočívat. Budou to tedy muset odpracovat nějací jiní lidé.

Před týdnem jsem tu napsal, že existují dvě různé (oddělené) disciplíny. Uchopení politické moci je něco úplně jiného než vytvoření takových podmínek, že uchopení politické moci opozicí bude myslitelné. 

Vytvoření prostoru pro pěstování svobodného racionálního myšlení (pokud se chceme vyhnout příliš vznešenému slovu „vědecké“) je jednou z mnoha věcí, které bude zapotřebí udělat. Bez toho se dopředu nepohneme. A jedna Jungmannova národní akademie na to nestačí.