Možná nadace Avastu, možná nadace Vodafone, možná Nadace české spořitelny, případně nadace Oligarchy Sorose. Ale je nemyslitelné, že, že by za tím mohla být podpora z Kuby, Venezuely nebo dokonce Severní Koreje. Boj proti kapitalismu už dávno nevedou socialistické strany ani socialistické režimy. Boj proti kapitalismu vedou bankéři, korporátní kapitáni a největší globální kapitalisté.

Na první pohled to vypadá nepochopitelně. Do značné míry je to ale důsledkem toho, že o takových věcech přemýšlíme velice nepřesně. To jsem se pokusil ukázat v minulém příspěvku. Ukázkovými příklady takového nepřesného povrchního myšlení jsou výkřiky typu „v roce 1989 komunismus padl a teď zjišťujeme, že se vrátil se vším všudy.“

Komunismus ani socialismus se samozřejmě nevrátily a nevrací. Vrátily se pouze některé tyranské metody, které předchozí režim uplatňoval a vrátili se někteří lidé aktivní v tehdejších represivních strukturách (nejvýraznějším a nejznámějším příkladem jsou současný český prezident a jeho manželka). Nevrátily se ale jiné atributy toho režimu. Nevrátilo se státní vlastnictví továren. Nevrátil se ethos rovnosti. Nevrátila se státní masová výstavba bytů. A nevrátila se spousta dalších věcí.

Navíc ty tyranské metody nemůžeme označit za odlišující znak socialismu, protože s nimi pracovaly i vyloženě kapitalistické režimy. V Evropě Řecko, ale třeba hodně zemí latinské Ameriky nebo Velká Británie 19. století.

Jestli tohle ne, nabízím jinou hypotézu. A sice tu, že to, co je dnes označováno za „návrat socialismu“, je ve skutečnosti pokračováním toho, co pomohlo Západu zvítězit nad Sovětským svazem.

Především musíme zahodit klišé často opakované v konzervativních kruzích, že se prý Západ stal obětí jakýchsi neomarxistů. Nikdo nedokáže vysvětlit, jak ty to mohlo být možné. Byla sice vytvořena spousta popisů (Gramsci napsal v tom a tom roce nějakou knihu a Alinsky začal v tom a tom roce přednášet na nějaké univerzitě), ale to nám nedává vysvětlení, proč právě tento myšlenkový směr převládl. Bizarních a bláznivých myšlenkových směrů jsou přece stovky. Je to něco, co je ve svobodné společnosti úplně normální. Pokud nechceme přistoupit na inkviziční paranoiu a neustále hledat kacíře pod každým kamenem, musíme s tím žít. Nicméně takové myšlenkové směry zpravidla rychle propadají do bezvýznamnosti.

Proč se to nestalo tentokrát? Proč převládlo to, co je často označováno za neomarxismus (upozorňuji na výklad Ivo Budila, podle kterého se fakticky jedná o neomalthusiánství). Určitý myšlenkový směr přece nepřevládne tehdy, když je pravdivější nebo logicky silnější. Převládne tehdy, když má na tom zájem někdo dost mocný, bohatý a schopný. A roli samozřejmě hraje i štěstí, respektive náhoda.

Kdo měl největší zájem na rozšíření toho, co povrchně nazýváme neomarxismem? No přece zastánci svobodného trhu!

Přibližně od poloviny 19. století probíhaly ve všech západoevropských zemích postupné reformy. Zaváděly se důchody, státní podpory v nezaměstnanosti, zkracovala se pracovní doba, vylepšovalo státní zdravotnictví… Zjevně to nezpomalilo ekonomický rozvoj, nezpůsobilo to hospodářské problémy, nenarušilo to morálku a nebránilo to ani bohatým dále bohatnout.

Je dobré si všimnout, že za tím byla dlouhodobá společenská aliance zahrnující dělnictvo, studenty, intelektuály a konzervativní část státní byrokracie. A samozřejmě řada vlasteneckých podnikatelů.

Ideologie anticivilizační levice (momentálně tomu říkáme progresivismus) pomohla tohle spojenectví rozbít. Tvrdí totiž, že dělnická třída zradila revoluční ideály a že radikální studenti plus další intelektuálové tedy musí zahájit boj proti dělníkům. Musí se zastávat skutečných utlačovaných, což jsou – jak jinak – příslušníci nejbohatších vrstev.

Proč měl někdo chuť to spojenectví rozbít? Dle mého soudu to byl omyl. Zcela jistě existovala optická iluze, že bez slušného zacházení s pracujícími vrstvami by se mohlo bohatnout ještě rychleji. Ta iluze byla chybná, nicméně je snadné a lákavé něčemu takovému uvěřit. A tak pár bohatých lidí napadlo, že když podpoří bizarní skupiny typu Frankfurtská škola, nemohou na tom prodělat. A když se jedné ze stovek podivínských skupin dostane skvělého zázemí, vyletí nahoru.

Prosazení anticivilizační levice skutečně nějaké změny přineslo.

• Třeba ztrátu zájmu o další růst životní úrovně pracujících vrstev.

• Obnovení představy, že Sovětský svaz je hlavní civilizační soupeře. Než se nová levice prosadila, převládal názor je, stačí povzbuzovat ke stále demokratičtějším poměrům. Že není zapotřebí destabilizovat a ničit.

• Změnu intelektuální atmosféry. Profesionální intelektuálové představují převážně destruktivní prvek téměř vždy. Nicméně sympatie s pracujícími masami to mohly trochu mírnit. Dnes máme intelektuály stejně destruktivní, ale stojících na straně burzovních spekulantů.

• A pochopitelně také útok na to, z čeho pracující síly čerpaly svou vůli k hájení vlastních zájmů. Tedy útok na jejich rodinný život, na jejich zvyklosti, na jejich životní styl, na jejich sebevědomí.

Teď mnozí korporátní kapitáni zjišťují, že to přepískli. Že se jim progresivisté (už nikoliv intelektuálové, ale primitivové) vymknuli z rukou. Ale to je normální.

Nejdřív zaplatili Lenina, aby oslabili Rusko. Pak zjistili, že se to poněkud vymklo z rukou a místo churavého carského Ruska to mají ambiciózní a cílevědomý Sovětský svaz.

Pak zaplatili Hitlera, aby oslabil komunisty a nezbylo jim, než proti němu vést světovou válku.

Mezitím podpořili džihád jakožto nástroj proti Sovětskému svazu, a důsledky vidíme.

A že se jim vymkli z rukou i progresivistické hordy? To už snad ani nelze označit za nehodu. To je průvodní rys určitého typu vládnutí.