Podobně jako můžeme analyticky rozlišovat dvě pravice, můžeme rozlišovat levici progresivistickou a konzervativní. Situace na levici je ovšem komplikovanější, protože je příliš zřetelně vidět, že progresivistická levice je za vrcholem. Mnozí si uvědomují, že když se opentlí znaky levice konzervativní, mohou oživit své politické kariéry. Na tom by nebylo nic špatného. Špatné je, že pro velkou část z nich to jsou jenom momentální mimikry – než se znovu dostanou k moci. Stačí připomenout Sáru Wagenknechtovou, která po prvním volebním úspěchu podpořila všechno, proti čemu předtím vedla kampaň. A někteří v tom nemají jasno.

Tak jako i budovatelská pravice za sebou pořád táhne volnotržní utopii jako odsouzenec kouli na řetěze, tak v celé levici dosud straší to, co nazývám „tragédií levice“. Projevuje se to jako instinktivní sklon bojovat proti obyčejným lidem, proti pracujícím příslušníkům nižších tříd, proti lidem úplně nemajetným nebo s velmi malým majetkem (např. rodinný domek a vybavení dílny). 

Je to nutný a logický důsledek nepřiměřeného zjednodušování v pohledu na svět.

• Aktivista kolem sebe vidí nespravedlnost. Vidí ji správně. Opravdu se děje spousta nespravedlností. 

• Dalo by se to snášet, kdyby jeden zbohatl o miliardu a druhý měl „jen“ o kousek lepší bydlení a trochu víc volného času. Špatně se ovšem snáší, když jeden zbohatne o miliardu a druhý je ze svého skromného bytečku vyhozen na ulici. To není otázka levicové propagandy. Základní smysl pro spravedlnost je výsledkem evoluce a je napevno „zadrátován“ v našem mozku. 

• Kabrioletová pravice se nám snaží namluvit, že neexistuje něco jako hra s nulovým součtem. Ve skutečnosti ovšem žijeme ve světě, kde probíhají růstové hry, hry s nulovým součtem i hry se záporným součtem. Rozlišování mezi nimi bývá velmi obtížné.

• Náš levicový aktivista si tedy velmi správně všímá nespravedlnosti v institucích a přichází s požadavkem na jejich odstranění. 

• Jenže žijeme ve světě, kde je vše promíchané. Justice nepochybně nadržuje bohatým, jenže ta stejná justice taky chrání nepatrný majetek té nejchudší prodavačky a brání tomu, aby nemohla být jen tak přepadena, zmlácena a okradena. A tak je to skoro se vším – od školství až po moderní technologie. Je velice obtížné a namáhavé to rozplétat. 

• Jenže aktivisté nechtějí trávit roky studiem a komplikovanými analýzami. Místo složitého rozplétání příčin tu máme útok proti celému „systému“, proti moderní civilizaci, proti kapitalismu (přičemž je nejasné, co je vlastně výrazem „kapitalismus“ míněno) atd. 

• Lidé si pochopitelně brání svůj životní prostor a své bezpečí. V konfliktech se staví na stranu zákonu, policistů, škol a systému celkově, i když to vědí, že to není úplně ideální. Tedy proti levicovým aktivistům. 

• Levice se ocitá ve válce proti normálním pracujícím. Zjišťuje, že jsou bigotní, nacionalističtí, sexističtí, heteronormativní atd. Nakonec je z toho boj proti celé kultuře a životnímu stylu nižších tříd.

• Spojencem se nakonec stávají ti, proti komu se mělo původně bouřit. Finanční spekulanti a úzká vrstva nejbohatších. A nakonec už taková levice mezi sebe chudé lidi ani nepustí, leda v roli bezprávných sluhů. 

Dosud mám v živé paměti spory o žižkovské „komunitní centrum“ Klinika, kdy společně vystupovali náměstek primátorky Matěj Stropnický, slečny z ministerstva v kostýmcích a dav ošuntělých trosek. „Copak nevidíte, že vás zneužívají?,“ zeptal se těch trosek jeden z odpůrců. Neviděli. 

Progresivistická levice takovému vývoji radostně přitakává. Konzervativní levice se tomu snaží čelit. Nicméně je tím prostoupeno všechno. Obávám se, že pevně usazeno v těch částech mozku, které nejsou přístupny racionální argumentaci. Stačí připomenout válku odborových ekonomů proti drobným živnostníkům a podporu džihádu jakožto „národně osvobozeneckého hnutí proti kapitalismu.“ Sice nevím, co je na tom národně osvobozeneckého, když Boko Haram masakruje obyvatele černošských vesnic nebo když unášeny a podřezávány indické dívky, ale to není podstatné. Tak nebo onak je nekriticky přebírána džihádistická propaganda, takže je nakonec za „genocidu“ označován takový postup, kdy válčící strana před každým útokem varuje a ještě odsouvá civilisty z válečných zón – i za cenu ohrožení vlastních vojáků. Na solidním levicovém serveru Greyzone se pak dočteme, že když Evropané protestují proti džihádistickým útokům ve svých městech, je to projev sionismu. 

Spor o palestinský džihád je u nás naštěstí čistě teoretické cvičení  - nemáme žádný vliv na tamní dění a naopak. Jenže ono se to projevuje i v jiných oblastech. Nebudu raději připomínat, kolik levicových osobností před pár lety křičelo „uprchlíci, vítejte“ nebo „stop nacionalismu.“ 

Dokáže se budovatelská pravice oddělit od pravice kabrioletové a dokáže se se levice vypořádat s tragédií levice? Nevíme. Můj názor je, že optimální by bylo, kdyby oba ty směry zmizely a začalo se férově mluvit o zájmech různých sociálních vrstev a skupin.