Skončili jsme u toho, že po sérii válek, ve kterých Izrael postupně odrazil útoky všech okolních států, nezbylo muslimům, než uznat, že zabíjení Židů se odkládá na neurčito a byla dokonce uzavřeny mírové smlouvy.
Vznik státu Izrael představoval pro muslimy nesmírně těžkou situaci. Pět milionů Židů opakovaně vítězí na stovkami milionů muslimů. Jak se vyrovnat s tím, že méněcenná stvoření (Žid je přece něco mezi vepřem a opicí) dokážou nejlepší muslimské válečníky tak snadno porážet? S něčím takové svaté texty nepočítají.
Řešení vymysleli v moskevské centrále KGB. To souvisí s tím, že Izrael manévroval. Těsně po válce byl sovětským spojencem, ale koncem 60. let už byl zase v americkém táboře – podle toho, co bylo momentálně výhodnější. Sovětský svaz byl tedy zrovna nepřítel, a právě tam našli řešení – vymyslet někoho, kdo bude ještě menší než Izrael. Aby vznikl dojem, že maličký Izrael je vlastně obrovským agresorem.
Byl proto založen nový národ – Palestinci. Jméno pochází od starodávného dávno zaniklého etnika Filištínů, kteří mimo jiné založili Kartago. S Araby, kteří na tom území žili ve 20. století samozřejmě neměli nic společného.
Do té doby se totiž jméno Palestina používala pro území, nikoliv pro národ. O národu se začalo mluvit až v roce 1964, když byla v Káhiře založena Organizace pro osvobození Palestiny. Jejím šéfem byl jmenován Egypťan Jásir Arafat, který dostal nové dokumenty, kde mu změnili rodiště z Káhiry na Jeruzalém.
Jak ukázaly archivy po roce 1989, veškeré klíčové dokumenty, včetně politického prohlášení, vznikly v Moskvě. Není na tom nic divného, v Moskvě tehdy podporovali řadu národně-osvobozeneckých hnutí a bojůvek a palestinská organizace do toho zapadala. Sám Jásir Arafat nebyl na začátku muslim, nýbrž přesvědčený marxista.
Nicméně brzy se ukázalo, že islám může být velmi užitečný. Robert Spencer cituje Jurije Andropova, který se později vyjádřil takto: „Islámský svět byl čekající Petriho miskou, v níž jsme mohli pěstovat virulentní kmen nenávisti k Americe, vypěstovaný z bakterií marxisticko-leninského myšlení. Islámský antisemitismus byl hluboký... Stačilo jen stále opakovat naše témata - že Spojené státy a Izrael jsou fašistické, imperiálně-sionistické země financované bohatými Židy.“
Je ovšem třeba přiznat, že totéž se dělo i na druhé straně. V jiné kapitole píše Spencer o tom, že CIA už od padesátých let systematicky podněcovala radikální džihád na základě myšlenky, že křesťanské USA a islámský svět spojuje „společný odpor proti ateistickému Sovětskému svazu.“
Tak nebo onak, o žádný palestinský národ nešlo. Ještě v 70. letech to jeden z nejvyšších představitelů Organizace pro osvobození Palestiny Zahir Muhsein v novinovém rozhovoru popsal takto:
„Palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem k pokračování jednotného arabského boje proti státu Izrael. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. Pouze z politického a taktického důvodu dnes mluvíme o existenci palestinského národa, protože arabské národní zájmy vyžadují, abychom existenci samostatného "palestinského národa" postavili proti sionismu.“
To také vysvětluje, proč se nikdy nepodařilo dohodnout mírovou smlouvu. Nepomůžou žádné ústupku vůči někomu, kdo ve skutečnosti o samostatný stát nestojí. Několikrát byla uzavřena dohoda, Izrael svou část splnil a palestinská (arabská strana) vystupňovala teroristické útoky. Na Západě nikdy nepochopili, proč se tak dělo. Nechtěli si připustit, že jde o typický projev džihádu.
A radikalizace muslimské strany pokračovala. V roce 1988 byl založen Hamás, tedy palestinská bojová pobočka Muslimského bratrstva. Tam už se žádná mírová jednání ani nepředstírala. Pro nás Evropy je Hamás zajímavý tím, že se neomezuje na Blízký východ. Jeho prohlášení mluví jednoznačně o tom, že dobytí Izraele bude jen prvním krokem k dobytí celého nemuslimského světa.
A mezitím jede obrovský propagandistický aparát. O „palestinském národě“ se mluví jako o nějaké historické entitě. Byly vymyšleny stovky „vražd“, kterých se měli dopouštět izraelští vojáci. Zprávy plnily světová média (kde mezitím arabské země získaly klíčové majetkové podíly). Později se většinou ukázalo, že ty zprávy nebyly pravdivé, ale kdo by to řešil. Čtenáři si možná ještě vybaví džihádistickou propagandu o Kosovu, kde vyfabrikované zločiny ospravedlnily agresi proti Srbsku nebo „nasazení chemických zbraní“, které vylhaly džihádistické bílé přilby.
Jak to bývá v takových případech, hlavní obětí jsou lidé. Miliony lidí žijí v zónách, kde nejsou podmínky pro dobrý život, přestože tam proudí neuvěřitelné peníze z celého světa. Od malička jsou vedeni k jedinému cíli – nenávidět a zabíjet. Není náhoda, že ostatní arabské státy je většinou odmítají pouštět na své území.
Ostatně, Gaza byla původně součástí Egypta. Po šestidenní válce ji Izrael obsadil a snažil se ji vrátit Egyptu, ovšem Egypt utěsnil hranici a nechce s ní mít nic společného. Nakonec tedy izraelské okupační jednotky místo opustily. Zkrátka, Gaza není okupované území a už vůbec to není místo, o které by se bojovalo. Je to místo, které nikdo nechce.
Se západním břehem Jordánu je to podobné, roli Egypta tam ovšem hraje Jordánsko.
A ještě něco. Od 60. let se počet obyvatel oněch území téměř ztrojnásobil. Tedy malá země plná nervózních mladých lidí a radikálních mešit. Rozhodně ne dobré místo k životu.
Všimněte si, že nikdo z těch, kdo dnes demonstrují „za Palestince“, ten problém nechce řešit. Na těch lidech nikomu nezáleží. Jen živé stroje na zabíjení Židů.
Pokud vám to připomíná jeden nový národ s modrožlutou vlajkou, je to podobnost čistě náhodná.