Z pochopitelných důvodů jsem se vyhýbal politice a zaměřil jsem na téma, které je – doufám – neméně zajímavé: naučená bezmocnost.

Je ovšem méně známo, že Martin Seligman podnikal podobné pokusy i na lidech, byť nebyly použity tak drastické metody jako elektrické šoky. A výsledky byly překvapivě podobné. Když lidé zjistí, že ať dělají, co dělají, stejně si nepomůžou, po čase ztratí schopnost se snažit. A pozor! Nejde o to, že jsou teď zkušenější, ale změnily se povahové rysy. Profesor Seligman také zjistil obrovské rozdíly mezi lidmi. Někdo upadne do naučené bezmocnosti rychle, někdo dlouho vzdoruje a někteří do ní neupadnou nikdy. 

Další poučení ze Seligmanových pokusů je, že naučená bezmocnost se může týkat jedné oblasti života. 

To všechno odpovídá zkušenosti řady podnikatelů, kteří chtěli založit fabriku v chudé oblasti s vysokou nezaměstnaností, nabídli nadprůměrné platy, čekali nadšenou odezvu a našli jenom netečnost a pasivitu. Někteří by to chtěli řešit zvýšením přísnosti, ale pokud se opravdu jedná o naučenou bezmocnost, ti lidé nebudou reagovat ani na ztrátu dávek ani na žádný postih.

Na druhou stranu je důležité rozlišovat naučenou bezmocnost od docela obyčejné lenosti. Naučená bezmocnost vzniká po řadě pokusů vymanit se z bídy, lenoch ty pokusy nikdy nepodnikl. 

Koncepce naučené bezmocnosti rovněž dobře vysvětluje stav české politiky. Voliči zkusili všechno možné a pokaždé dostali korupci, aroganci a pochlebování zahraničním „spojencům“. O tom jsem ale samozřejmě v Olomouci nemluvil. 

A také to ukazuje, s jakými lidmi spojovat naději. S těmi, kteří se dokážou vyhnout dvěma poruchám:

1. Vytrvalé opakování toho, co končí neúspěchem – s tím, že se účastníci navzájem ujistí, že to byl vlastně úspěch.
2. Pád do rezignace a vznik naučené bezmocnosti. 
   

Zajímaví lidé nerezignují, ale přiznávají si chyby a dokážou se z nich poučit. 

Z pochopitelných důvodů jsem se vyhýbal politice a zaměřil jsem na téma, které je – doufám – neméně zajímavé: naučená bezmocnost.

Je ovšem méně známo, že Martin Seligman podnikal podobné pokusy i na lidech, byť nebyly použity tak drastické metody jako elektrické šoky. A výsledky byly překvapivě podobné. Když lidé zjistí, že ať dělají, co dělají, stejně si nepomůžou, po čase ztratí schopnost se snažit. A pozor! Nejde o to, že jsou teď zkušenější, ale změnily se povahové rysy. Profesor Seligman také zjistil obrovské rozdíly mezi lidmi. Někdo upadne do naučené bezmocnosti rychle, někdo dlouho vzdoruje a někteří do ní neupadnou nikdy. 

Další poučení ze Seligmanových pokusů je, že naučená bezmocnost se může týkat jedné oblasti života. 

To všechno odpovídá zkušenosti řady podnikatelů, kteří chtěli založit fabriku v chudé oblasti s vysokou nezaměstnaností, nabídli nadprůměrné platy, čekali nadšenou odezvu a našli jenom netečnost a pasivitu. Někteří by to chtěli řešit zvýšením přísnosti, ale pokud se opravdu jedná o naučenou bezmocnost, ti lidé nebudou reagovat ani na ztrátu dávek ani na žádný postih.

Na druhou stranu je důležité rozlišovat naučenou bezmocnost od docela obyčejné lenosti. Naučená bezmocnost vzniká po řadě pokusů vymanit se z bídy, lenoch ty pokusy nikdy nepodnikl. 

Koncepce naučené bezmocnosti rovněž dobře vysvětluje stav české politiky. Voliči zkusili všechno možné a pokaždé dostali korupci, aroganci a pochlebování zahraničním „spojencům“. O tom jsem ale samozřejmě v Olomouci nemluvil. 

A také to ukazuje, s jakými lidmi spojovat naději. S těmi, kteří se dokážou vyhnout dvěma poruchám:

1. Vytrvalé opakování toho, co končí neúspěchem – s tím, že se účastníci navzájem ujistí, že to byl vlastně úspěch.
2. Pád do rezignace a vznik naučené bezmocnosti. 
   

Zajímaví lidé nerezignují, ale přiznávají si chyby a dokážou se z nich poučit.