Zajímavé poučení nám dává sociologie náboženství. V posledních 200 letech byly totiž západní církve mnohokrát v podobné situaci. V té či oné zemi působilo mnoho církví lišících se v takových věroučných detailech, že to ani sami věřící kolikrát neznali. Církve pracovaly vedle sebe, v zásadě jako konkurenti, tříštily se síly, některé věci se zbytečně dělaly několikrát a propukaly dokonce spory. Proč raději nepracovat společně? Vždyť přece všichni věří stejnému Bohu a čtou stejnou Bibli.

Proč spojování nefunguje? Podle Rodneyho Starka hraje roli několik faktorů:

• Dokud existuje více nezávislých organizací, může se každá specializovat na jinou skupinu a přizpůsobit se její mentalitě. Jedna velká organizace to nedokáže.

• Ve větší organizaci člověk snadněji zpohodlní a podlehne iluzi, že se postará někdo jiný. V menších partách jsou lidé aktivnější.

• Větší organizace znamená také víc sporů, víc byrokracie nebo aspoň víc porad.

Pak se ovšem nabízí otázka, proč to vyšlo pětikoalici, a proč se slibně rýsuje i budoucí šestikoalice, tedy dnešní vláda doplněná o Šmardovskou ČSSD. Bylo by to logické spojení – stejné ideály, stejný pohled na svět, a především stejní sponzoři.

Odpověď zní: Protože přesně definovaná a omezená spolupráce silných partnerů je něco jiného než spojování. Kdyby se dvě silné církve domluvily, že společně prosadí nějaký zákon, nejspíš by to fungovalo.

Jenže to vyžaduje, aby všichni zúčastnění velmi přesně rozuměli tomu, co mají společného, v čem se liší a proč. Tím nejsou myšleny rozdíly v politických programech, ale především vědomí toho:

• Kterou skupinu obyvatel se snaží ta která strana zastupovat,

• Jak se zájmy této skupiny liší od jiných zájmů.

Pokud SPD, PRO a ANS hájí zájmy stejné skupiny, jsou dvě z nich zbytečné.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX