Ono je to totiž nevhodné až neslušné, připomínat, co muslimům nařizují jejich svatá písma i náboženské autority. V posledních letech nejen v mainstreamu, ale i v části alternativy, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Pokud bychom o džihádu a právu šarija mohli svobodně mluvit a myslet, význam blízkovýchodních událostí by byl jasný. Všechno by bylo přehledné a jednotlivé epizody by do sebe perfektně zapadaly. Že věci do sebe zapadají, to ještě nemusí znamenat, že se jedná o pravdivý výklad. Nicméně existuje určitá naděje, že by se o pravdivý výklad jednat mohlo. Na rozdíl od výkladu, kde si jednotlivé části navzájem odporují.
Když kalif Uthman v roce 656 vyhlásil první oficiální verzi Koránu a objevila se tam postava Mohameda (nemusíme teď řešit, zda popis přesně odpovídal nějaké historické postavě), výroky a činy mu připisované mluvily naprosto jednoznačně. Vyplývalo z toho, že skutečně pravověrný muslim musí bojovat proti nevěřícím, vzbuzovat v nich hrůzu a neustále je udržovat ve strachu. Přepadat, zabíjet, mučit, prodávat do otroctví. Neexistuje žádná morální hranice, za kterou už by pravoslavný muslim neměl jít. V boji proti nevěřícím je správné cokoliv. Nemorální je pouze ustat v boji. A Židé jsou z těch nevěřících druzí nejhorší (ještě nižší bytosti jsou pohani a ateisté).
Pokud myslíte, že přeháním, podívejte se do knih Centra pro studium politického islámu, kde se systematicky popisuje, co je v těch svatých spisech zaneseno.
Hnutí Hamás je složeno z lidí, kteří tyhle spisy čtou od dětství (nebo je slyší v mešitě) a pokládají je za naprosto dokonalé vyjádření Boží vůle. Pak se nemůžeme jejich jednání divit. Ostatně, všimněte si, že z muslimského světa nezazněla ani ta nejmenší kritika páchaných ukrutností. Všichni vědí, že Mohamed by udělal přesně totéž. Od dětství se to učili. A vědí, že Mohamed byl nejdokonalejší člověk.
Jenže co když z výkladu islám vynecháte? Jak potom sestavit logické vysvětlení? Vždyť ti lidé jednají úplně iracionálně! Prostě se museli zbláznit. Ostatně, tak to většinou vidí evropské soudy, když soudí džihádistické vraždy. Pokaždé dospějí k tomu, že bojovník svaté války byl psychicky narušený.
Jenže tvrdit, že jsou psychicky narušené miliony lidí, to není úplně uspokojivé. Jaké jsou tedy další možnosti?
Jedna z nich se prosazuje v nejvyšších sociálních vrstvách. Tam mají snadné a osvědčené řešení – Putin! Je tu přece osoba, která může za všechno zlo ve vesmíru. Nahrazuje ďábla. To Putin vyslal džihádisty. To Putin způsobil jejich krvelačnost. To Putin způsobil tvrdost izraelské odvety.
Jenže opozice na ďábelského Putina nevěří. Kdo tedy? Mohla by se snad nabízet možnost, že krvelačnost Hamásu společně způsobili pánové Gates, Fauci a Schwab. Vlastně by to nebylo tak úplně absurdní, protože Hamás skutečně dostává miliardy z EU i od americké vlády.
Jenže z nějakých důvodů tohle řešení nepřevážilo. Místo toho se prosazuje jiný příběh. Džihádisté jsou údajně frustrovaní, protože jim Izraelci ubližují. Úplně věrohodně to nezní – já bych neupaloval židovské děti zaživa, ani kdybych byl hodně frustrovaný. A neznám nikoho, kdo by to měl jinak. Proto je u toho výkladu tak důležité vypnout racionální myšlení a přejít do roviny čistých emocí. Úplně přesně tak, jak to dělala válečná propaganda prosazující válku na Ukrajině. Postup spočívá v tom, že zvolíte slova, která vyvolají výraznou emotivní vlnu. Mozek čtenáře či posluchače je zaplaven příslušnými chemikáliemi, takže ho pak „technické detaily“ vlastně nezajímají. Po čase se stane závislým, takže potřebuje slyšet další a další informace o údajném izraelském útlaku džihádistů (slovo „džihádista“ je samozřejmě zakázané). Kdyby ty informace nedostával, cítil by se špatně. Kdyby se ta verze ukázala jako nepravdivá, cítil by se špatně.
Je to vlastně situace hodně podobná té, kdy dojde k brutální vraždě dítěte, máte podezřelého, mozky zaplavené emocemi požadují nejpřísnější trest… a tu nějaký bezohledný cynik namítne, že to možná není skutečný pachatel. Cože! Zastává se vraha! Sám je stejná bestie! Vypjaté emoce neumožní nic jiného.
Takže třeba čteme o „okupovaném území“. Ve skutečnosti Izrael ani nikdo jiný tam nevykonává v Gaze žádnou okupační správu, nemá tam žádné okupační jednotky ani nic podobného. Ale kdo by to řešil. Zaznělo slovo „okupace“, mozek prožívá stejné emoce, jaké v něm vyvolává Heydrichiáda a masakr v Lidicích. Víc vědět nepotřebujeme.
Nebo čteme o tom, že „Gaza je koncentrační tábor“, což v naší mysli vyvolá emoce spojené s plynovými komorami a fotografiemi z Osvětimi. Ve skutečnosti v Gaze žádné plynové komory nejsou a dokonce tam ani nejsou lidé drženi násilím. Děje se pouze to, že Izrael pečlivě zvažuje, koho vpustí na své území. Pokud chtějí lidé z Gazy odejít jinam, Izrael jim v tom nijak nebrání. Ostatně, i ta bezpečnostní omezení pro vstup do Izraele jsou dosti slabá, když uvážíme, jak často se tam Arabové z Gazy dopouštějí zločinů.
Nebo čteme o tom, že „ti lidé brání svou zemi“. Opět vlna emocí a představa Indiánů vyháněných z lovišť. Jenže Araby z Gazy nikdo nevyhání. Jejich zemi jim nikdo nebere. To by snad mohlo platit na západním břehu Jordánu, kde vyrostla židovská sídliště, ale rozhodně ne v Gaze.
Nebo povídání o tom, jak „židovské teroristické oddíly vyhnali předky dnešních Palestinců“. Opět silné emoce. Jenže ve skutečnosti byly ty „teroristické oddíly“ zformovány až po vlně pogromů, v níž byly zabity desetitisíce Židů. A proč ty pogromy? To je něco, co se bez znalosti Mohamedova učení nedá pochopit.
Proto od příštího týdne přinesu několik dílů výpisků ze Spencerových Dějin džihádu. Z těch kapitol, které popisují vývoj od třicátých let. Snad to někomu přijde zajímavé. Ale tak hezké emoce jako sledování konspiračních videí o „koncentračním táboře v Gaze“ to nepřinese.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
