Po rozpadu Sovětského svazu se jeho satelity rozutekly a většinou rychle přešly do podřízeného vztahu k jiné velmoci. Ale ne všichni! Castrovská Kuba prokázala naprostou věrnost již neexistujícímu Sovětskému svazu. Neudělala žádný kompromis. Chovala se, jako by k žádným změnám nedošlo a jako by Sovětský svaz nadále existoval. Bylo to obtížné, protože přestala přicházet pomoc, byly to těžké roky, ale nakonec to zvládli.

Nakonec se s odstupem ukázalo, že to pro Kubu byla celkem výhodná volba. Izolace měla spoustu nevýhod, ale i nějaké výhody. Kuba se nepřidala na sestupnou dráhu upadajícího Západu. Nebýt té izolace, byli by dnes Kubánci ještě chudší, ještě méně svobodní a dostávalo by se jim ještě horších veřejných služeb. Nicméně to je spíš otázka náhody než promyšlené strategie. V roce 1990 nikdo nemohl vědět, že Západ bude rychle upadat a Čína se vynoří jako nová globální velmoc.

Pokud čtenář nesouhlasí s mým popisem Kuby, není to tady vlastně důležité. Nešlo mi o skutečnou Kubu (nejsem znalcem karibských poměrů), ale o názornější výklad možné české budoucnosti. Strategie obezdít Českou republiku nebo několik evropských zemí a zachovat plnou věrnost již neexistujícímu neoliberálnímu impériu. Věrnost Georgu Sorosovi, Kamale Harisové, Viktorii Nulandové a jim podobným, kteří už mezitím dávno odešli ze scény. „Budeme žrát trávu, ale korporátní demokracii ubráníme“.

Budeme vyhrožovat celému světu, ale naštěstí si toho nikdo nebude všímat, protože budou vědět, že nemáme vojáky, nemáme zbraně a nemáme ani schopnost je vyrobit. Nekonzervativní Kuba nebude další Severní Koreou. Bude parodií na Severní Koreu.

Nicméně, když se budeme hodně snažit, třeba si nás všimne komik Sasha Baron-Cohen a po Borátovi a Diktátorovi natočí taky něco o České republice. Předlohou pro novou postavičku by mohl být třeba Otakar Foltýn.

Nicméně dohromady to vtip není. Je to jeden z možných scénářů buoducnosti státu. Scénář ukrytý pod volebním sloganem „Patříme na Západ.“