Obě strany konfliktu společně zničily důvěru v metodu empirické vědy. Jedna ji označuje za rasistickou, sexistickou, kolonialistickou atd., druhá strana tvrdí, že tato metoda je nástrojem tajných elit. Obě strany se tedy shodnou naproti-vědeckém postoji a ani jedna strana se nemůže dovolávat vědy, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Hampl.

Bylo by krásné, kdyby silnější myšlenky vítězily nad slabšími myšlenkami a pravdivější teorie porážely ty méně pravdivé. Jenže myšlenky nemají ručičky ani nožičky ani maličké pušky. Spory vedou lidé, a lidé nepostupují tak, že by nejdřív trpělivě vyhodnocovali logickou platnost a podle toho se rozhodli. 

Podstatné jsou zájmy a emoce, což zpravidla splývá. Většině lidí připadají jejich zájmy šlechetné a spravedlivé, bez ohledu na to, jak nemravné připadají ostatním. 

Co z toho vyplývá pro spor o Green Deal? 

• Green Deal bude pokračovat, dokud ti, kdo na něm mají zájem (to znamená, že jej dokážou využívat pro zvyšování svého majetku a moci) jsou silnější než ostatní. 

• Green Deal skončí, až ti, kdo mají zájem na jeho zastavení (tedy na záchraně zbytků průmyslu) budou silnější než ti, kdo v něm chtějí pokračovat. 

Tak prosté to je. 

Za druhé. Připomínám, že nejde jen o peníze a politickou moc, ale především o schopnosti. Hamplův železný zákon dějin říká, že schopní vždy vítězí nad neschopnými, organizovaní nad nezorganizovanými, odhodlaní nad neodhodlanými,silnější nad slabšími a chytřejší nad hloupějšími. Peníze jsou výhodou v tom, že vám pomohou získat na svou stranu nejschopnější lidi, pořídit si nejlepší učitele a věnovat dostatek času vlastnímu výcviku. Ale schopnosti nenahradí. 

Za třetí. Nejde o nálepku Green Dealu, ale o likvidaci výroby ve všech sektorech- včetně celé sféry vztahů, zvyklostí, způsobu vzdělanosti a další záležitosti, pro které máme společné označení průmyslová společnost. Připomínám, že komponentami průmyslové společnosti jsou i tradiční rodina a politický národ. 

V tomto smyslu se stala skutečnou zakladatelkou Green Dealu Margareth Thatcherové, když v roce 1975 nechala zavřít britské uhelné doly. Rychle následovaly další fabriky, zničení celého průmyslového života, ztráta vzdělanosti a ztráta morálky. 

Že kolem toho nebyl povyk o právech planety, to je lhostejné. Důležité je, že na tom někteří zbohatli. Stejné typy lidí, jaké na Green Dealu bohatnou dosud. 

Je zajímavé, že tento prostý fakt, že zájmy finančního kapitálu směřují proti zájmům průmyslníků, u nás téměř uniká pozornosti (jediný profesor Budil na něj soustavně upozorňuje). Zato si jej všímají významné postavy trumpovské revoluce. 

„K čemu jsou vyšší zisky, pokud za ně platíme zničenými komunitami a rozpadem způsobu života,“ prohlásil před mnoha lety  současný ministr zahraničí Marc Rubio a J.D. Vance dokonce výslovně mluví o tom, že původcem Green Dealu jsou bankéři. 

Nevěřme báchorkám. Žádní neomarxisté. Zfetované studentky bojující volným sexem proti kapitalismu nemohly zničit průmyslovou společnost. Investiční fondy ji zničit mohly. 

Až před pár lety přišla nálepka Green Deal. Ale i kdyby ta nálepka zmizela, kdyby byl zrušen příslušný bruselský dokument a pokračovala likvidace výrobních odvětví, bylo by to stejně špatné. 

Problém je v tom, že účastníci mocenské koalice, která vládne v Evropě a donedávna vládla v USA, dokáží bohatnout i bez výroby. Sociální vrstvy, které se zabývají finančními službami, reklamou, právničinou, ale také činností v neziskovkách a pěstováním filosofie, sociologie a antropologie. A všemi možnými službami. Pokud vlastníci, tak vlastníci finančního kapitálu. 

Green Deal v Evropě pokračuje, protože ti, kdo potřebují něco produkovat, jsou slabší. Útěk výrobního průmyslu do USA znamená, že ta vrstva bude v Evropě ještě slabší, což paradoxně posílí greendealisty.