V následujícím textu se pokusím nejdřív vysvětlit, co děláme a jak to souvisí s celkovou politickou situací, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Hampl.

Otevření internetových kurzů je nevyhnutelné, protože už nejsme schopni navyšovat kapacity sobotních seminářů. V tuto chvíli obsluhujeme něco přes 300 občasných studentů a o mnoho více nezvládneme. Potřebujeme zasáhnout tisíce a tisíce dalších lidí. Ono je to totiž pěkné hořekovat nad příšerným stavem základního školství (to hodnocení sdílím), ale zní to divně, pokud ti dospělí kritici nejsou ochotní pracovat na svém vlastním vzdělanostním růstu. Je poněkud pokrytecké nadávat na omezování osnov, pokud jsem já sám tu látku zapomněl a už bych si ji velmi těžko doučoval. To všechno ostatně souvisí, protože úroveň škol hodně souvisí s tím, jaká je znalostní a vzdělanostní úroveň okolního světa. Rodiče, kteří toho sami hodně vědí, mohou spíš tlačit na školu a případně děti doučit. Rodiče, kteří toho moc nevědí, budou spíše protestovat proti „zbytečným“ záležitostem typu matematiky a fyziky. 

Řešením není, že lidé budou pospávat před dlouhými přednáškami na internetu. Řešením není ani sledování apelačních projevů cílených hlavně na emoce. I to je potřebné, ale nenahradí to potřebný růst vzdělanosti. 

Kdo mě sleduje, tak možná ví, že jsem v posledních letech dal hodně času studiu záležitostí kolem mozku a myšlení (vznešeně se teď tomu říká neurovědy) a že jsem absolvoval i různé zahraniční internetové kurzy – abych měl praktickou zkušenost jako student. Snad se nám podařilo najít optimálního podobu internetového vzdělávání pro 21. století. Zahrnuje to:

• vyhmátnout z každého předmětu ty opravdu nejdůležitější věci,

• natočit krátká sevřená výuková videa bez blikajících veverek a jiných úžasných vizuálních efektů, 

• doplnit to vysvětlivkami a možností vznést dotaz. Aby se nestalo, že student přeskočí nejasnost, a v důsledku toho nepochopí další části,

• systém pro výpisky (jde o to, že se student musí občas zastavit a srovnat si v hlavě, co se vlastně dozvěděl)

• testy

… a na závěr internetovou konzultaci s učitelem (Ilona Švihlíková, Ivo Budil, Michal Téra, Jiří Hejlek a další) 

A jak to všechno souvisí se stavem společnosti, národa a politickými změnami? 

Současné problémy můžeme rozdělit do dvou oblastí. 

V první řadě to, co nás bezprostředně ohrožuje a co by mohlo být smrtící. 

Zejména zapojení do velké války vedené zbraněmi hromadného ničení nebo ztráta tisíců mladých mužů padlých na frontě. Je ale slušná šance, že válka na Ukrajině bude vyřešena i bez nás. 

Pak je tu masová migrace, a zejména masová muslimská migrace. Jedna vlna masivní migrace stačí k likvidaci původního národa. I tady je ale slušná šance, že se Babišově vládě podaří v tichosti z migračního paktu vycouvat. Možná se poměry v Evropě dokonce změní tak, že země s antimigračními vládami to celé vybojují za nás. 

Jenže to nestačí. Pokud bude pokračovat současná společenská a mocenská situace, budou vznikat další a další krize a průšvihy. Každá ta krize bude horší než všechny předchozí a jednoho dne to může propuknout do zničujících následků. Vedle toho plynule probíhá chudnutí, hloupnutí, rozklad vztahů, rozbití solidarity, deindustrializace a mnoho dalšího – zkrátka postupný úpadek. 

Potřebujeme změnit civilizační směřování od úpadku k růstu a od zoufalství k novému optimismu. Jenže se nezdá, že by si s tím někdo věděl rady. Aspoň v tuto chvíli. 

Jako národní společnost budeme muset 

• pochopit, v čem je vlastně problém a kudy z něj ven

• získat širší konsensus pro takové řešení a sestavit koalici skupin, které budou mít zájem je prosadit.

• vygenerovat osobnosti, které takovou snahu povedou prosadí. 

Zatím mnozí věří, že bude stačit nějaké jednoduché opatření typu znárodnění ČEZu či vrácení starých školních osnov. A co hůř, významná část opozice si pořád ještě myslí, že řešením je více privatizace, více liberalizace a více prostoru pro nadnárodní korporace – pokud se při tom bude mávat vlajkou a křičet cosi o konzervativní kontrarevoluci. Ale to nejsou snahy, které by mohly přinést národní obrození. 

Ta obrovská práce je pořád ještě před námi. Budeme potřebovat tisíce lidí schopných se do ní zapojit. Národ nepotřebuje desetitisíce profesorů Budilů, ale potřebuje desetitisíce lidí schopných pochopit Budilovy myšlenky. 

Právě to je práce, kterou v Jungmannově národní akademii děláme a která je otevřená pro každého, bez ohledu na momentální politické přesvědčení. Nejde jen o to, že někdo ví, co je merkantilismus, jaký měl vztah český kníže Boleslav k ruskému Vladimírovi nebo co napsal Palacký Frankfurtskému sněmu. Ne, že by to nebylo důležité, ale významnější je, že takové studium formuje mozek trochu jinak. 

• člověka přestávají tolik zajímat historky o jednotlivých spiknutích, ale dívá se po pravidelnostech a zákonitostech. 

• člověku přestávají stačit výklady, že je někdo zlý a zkorumpovaný, ale uvědomuje si celou složitost vztahů i to, že je zapotřebí dívat se z různých stran. 

• člověk se učí, že čestní a sympatičtí lidé se mohou šíleně mýlit, zatímco podvodníci a psychopaté mohou mít občas v něčem pravdu. 

• přechází od „názorů založených na faktech“ k formulaci hypotéz a k jejich testování

… ale to nejdůležitější je dlouhodobý systematický růst. Znám něco, co jsem neznal loni. Zbavil jsem se omylu, kterému jsem předloni podléhal. Uvědomuji si něco, co jsem si neuvědomoval. 

To nestačí ke znovuvybudování národa, ale je to střípek, bez kterého mozaiku nesložíte. Navíc je střípek, který nevyžaduje oběti. Učit se nové věci je zábavné. Statistiky říkají, že lidé, co se rádi učí nové věci, jsou v životě šťastnější. 

Proto Jungmannova národní akademie. Proto Cesta vzdělanosti.