Ono je totiž mnohem snadnější mít vidět, že to současné je neúnosné a nutně vede ke kolapsu, než jasně říct, co chceme místo toho. Přitom první a základní podmínkou změny je, aby opozice měla jasno v tom, jaký model chce prosadit. Bez toho je jakákoliv opoziční aktivita jenom prázdným povykem.

Za prvé. Volnotržní. Co nejvíce omezit stát a ponechat prostor, kde se budou prosazovat korporace, válečnické bandy, místní magnáti a samozřejmě také cizí mocnosti. Stát do jejich mocenských bojů nebude zasahovat. To vystihuje metafora, že stát má být nočním hlídačem. Počká se, kdo vyhraje boj o ovládnutí určitého území, a tomu vítězi pak bude stát poskytovat bezpečnostní a jiné služby. To vše je spojeno s představou, že takové uspořádání povede k blahobytu, svobodě, optimálnímu využití zdrojů atd. Nebudu se tím víc zabývat, má to dostatek svých příznivců.

Za druhé. Protimoderní. Pryč s tyranií vědy! Zbavme se břemene racionality! Vybudujme nový lepší svět bez omezování studeným logickým myšlením! To může mít nejrůznější podobu od obnovy ranně středověkých poměrů až po různé nové mystické směry. I to má dost příznivců a nemá smysl, aby se tím zabýval já. 

To třetí je dle mého soudu jediné smysluplné. Přiznat si, že zatímco mezi 50. a 80. léty dosáhla západní civilizace svého vrcholu (v americké, západoevropské i východoevropské verzi), reformy 80. let vedly ke kolapsu. Přiznat si, že by tedy bylo logické vrátit se zpět a začít napravovat katastrofu liberálních reforem 70. – 90. let. To není nic proti osobnostem té doby. Dost možná, že kdyby dnes žil Ronald Reagan a kdyby viděl, k jakým důsledkům jeho reformy vedly, jako první by je začal napravovat. 

Docent Valenčík mi vytknul, že v tom všem chybí jeho model, který počítá s rychlým vědeckotechnickým pokrokem a vytvořením nového modelu mezilidské spolupráce. Nechybí. Kdyby nepřišly reformy 80.-90. let, západní společnosti by se dále rozvíjely. Rozdíly mezi východní a západní Evropou by se zmenšovaly. Přibývalo by kontaktů. Oba systémy by se navzájem obohacovaly a stále více by se podobaly jeden druhému. Samozřejmě by reagovaly na vědecko-technický pokrok. A vědecko-technický pokrok by nejspíš měl jinou podobu. Do toho by naprosto přirozeně zapadlo i to, co dnes propaguje docent Valenčík i to, co dnes nazýváme „slušovickým modelem.“

Tento týden publikoval státní ústav STEM data z nového výzkumu veřejného mínění a ať s čísly kouzlili jak chtěli, nemohou zapřít, že jen menšina obyvatel ČR pokládá současný režim za lepší než předlistopadový. A to navzdory neuvěřitelně masivní propagandě. Je tedy naprosto legitimní mluvit nejen o nevýhodách, ale i o výhodách toho starého. Vidět, že se současný režim nepovedl, je mainstream. 

Každá taková diskuze musí respektovat, že každý politicko-ekonomický režim je jedinečný. Západní Německo i socialistické Československo vznikly za okolností, které se už nebudou opakovat. Není možné vytvořit po letech totéž s jinými lidmi a v jiném rozložení globálních sil. Taky si musíme uvědomovat, že režim – to není jen politické vládnutí, ekonomická pravidla a rozdělení majetků, ale taky lidové zvyklosti, každodenní život, převládající názory, typ rodinného života. Rok 1947 se nedá napodobit. 

Nicméně rýsují se otázky, na které potřebujeme znát odpovědi:

• Jak vlastně ty režimy vznikly? Po dvou světových válkách a krizi 30. let to vypadalo, že Západ směřuje spíše k nějakému hroucení. Jak je možné, že se vyloupl nový model, tak skvěle fungující?

• Co bylo podstatné pro jeho úspěch? Dá se to nějak replikovat pro současnou dobu?

• Jak do toho zapasovat zkušenosti, které mezitím udělaly Maďarsko, Rakousko a částečně Švýcarsko a Izrael?

• Proč ty skvělé režimy přežily jen 40 let? Proč tak malá odolnost? Proč se zhroutily všechny jeho verze, i husákovská i západoněmecká i britská. 

• Musí to mít nutně podobu národního státu nebo existuje i nějaká jiná možnost?

O tom snad jednou bude moje příští kniha, která ovšem vyjde až za pár let. Těžkých otázek je příliš mnoho. Zatím shromažďuji drobné úvahy a každý den je publikuji na svém osobním webu. Jeho návštěvníci tak mohou ty úvahy sledovat a případně do nich zasahovat. Ale jeden Hampl a jeho čtenáři nestačí. Mělo by se tím zabývat mnohem víc lidí. 

Taky se už ukazuje, že opoziční politické strany jsou v tom k ničemu. Nejen, že jejich představitelé nedokážou tu problematiku pochopit, ale zjevně je ani nezajímá. Nevyplývá z nich bezprostřední výhoda. ANO se pozicuje jako strana snažící se navázat na 80. léta, Motoristé jako strana volného trhu, ostatní nemají názor… ale to je spíš intuitivní a dané okamžitou reakcí na momentální požadavky voličů.