„Když v květnu 1945 vojska Rudé armády osvobozovala Československo, vděční a šťastní lidé házeli Rudoarmějcům šeříky. V zemi poničené válkou byly rozkvetlé šeříky často jedinou možností, jak uctít osvoboditele. Staly se symbolem osvobození. 

Byl to šťastný okamžik. Šťastná, posvátná chvíle, kdy sovětské tanky v ulicích dávaly naději, že válka končí. Válka, ta nejstrašnější ze všech. Zběsilost a šílenství, které zachvátilo celou planetu. Vraždění, masové zabíjení, teror, neuvěřitelná krutost a zlo, které po šest let zuřilo na všech kontinentech. Zlo, díky kterému zahynulo 50, ale také možná také až 70 milionů lidí.

Více než polovina z tohoto počtu, 26,6 milionů lidí byli lidé, občané Sovětského svazu. Země, národa a krajiny, která nesla největší bolest a utrpení válečného šílenství. 

Velká vlastenecká válka. Strašlivé, zničující bitvy. Tisíce vypálených měst. Plošné bombardování a ničení. Masové popravy. Německé lágry a zajatecké tábory. V nichž lidé umírali hlady a vyčerpáním z otrocké práce. Koncentrační tábory, symbol nekonečného zla, obrovský, do nebe žalující symbol nacistické zvůle v podobě technologie na masové zabíjení lidí.

Plynové komory. Setříděné hromady šatstva. Kufrů a osobních věcí na obrovských hromadách, jejichž majitele zahnali do plynových komor, kde se udusili, nazí, zbavení důstojnosti, umírající v hrůze s cizími lidmi, v nejděsivějším okamžiku života a smrti. 

26,6 milionů obětí. Zabitých. Ubitých. Zplynovaných. Uhořelých. Roztrhaných palbou z německých děl, tanků a kulometů. Ti lidé se bránili. Bránili rozlehlou ruskou zemi. Svedli obrovské, nepředstavitelné bitvy. Stalingrad. Lenigrad. Moskva. Kursk. Kyjev. Prochorovka. Karpaty. Varšava. Bělehrad. Berlín. Praha. 

Prakticky každá tehdejší sovětská rodina přišla o někoho z blízkých. O syna. O otce. Dceru. Vojáci na frontě čelili nepředstavitelným situacím. Dnes si to nikdo neumí představit. Běžet s puškou s pěti nafasovanými náboji proti opevněným a skvěle vyzbrojeným německým jednotkám v poli, vybavených kulomety, minomety, děly. V ohni, v brutální palbě, mezi výbuchy stovek šrapnelů z děl a tanků, v palbě, kdy kolem tebe hoří země. Bojovat, vidět padat spolubojovníky po tisících a jít dopředu, protože vrátit se nesmíš. Vojáci vědí, že při útoku jim za zády stojí odjištěné kulomety vlastních a NKVD pozabíjí ty, kteří by se chtěli vrátit. Každý voj, každá řada vidí, jak umírá ta předchozí. A poté přijdou na řadu oni sami. Tak se bojovalo. O vlastní zemi. Město od města. Vesnice od vesnice.

Když tito lidé přišli osvobodit naši zem, Československo, v mém městě, v Ostravě, bojovalo 225 tisíc Rudoarmějců a příslušníků československé tankové brigády. 24 tisíc jich tady padlo. 89 tisíc jich bylo zraněno.

Byli to často mladí kluci, kteří tady umírali za pro ně cizí zemi. Prakticky každá ulice má svého padlého.

Němci se ve městě zakopali a tvrdě opevnili. Odhodlaní nepřijít o Ostravu, průmyslovou baštu železa a oceli. Jak řekl německý polní maršál Ferdinand Schörner "Kdo je vládcem České kotliny, ten je vládcem Evropy." Na budování rozsáhlé linie obranných tankových zákopů, dělostřeleckých a kulometných pozic osobně dohlížel K. H. Frank. Pět obranných pásem. 50 kilometrů tvrdě opevněných pozic. Zátarasy. Kulometná hnízda. Minová pole. Opevnění, na jehož vybudování Němci nahnali 39 tisíc lidí. Němcům se hodily i vojenské pevnosti, vybudované za první republiky. V Ostravsko-opavské operaci mělo nastat pro Rudou armádu hotové peklo. Peklo skutečně nastalo. Trvalo od 10. března do 5. května 1945.

Rudá armáda Němce porazila. Ze 155 tisíc Němců vyřadila polovinu a dalších 20 tisíc zajala. Zničená a zdevastovaná Opava se stala předmětem nejprudších bojů. Hrabyňský kopec, kde dnes stojí památník bojů, se proměnil v apokalypsu ohně a železa. Němci, ukrytí na návrší zde šest dní chrlili palbu a ničili jednu jednotku za druhou. Nebylo kam utéct. Darkovice, Hlučín. A nakonec, Miloš Sýkora, hrdina a mladý kluk, který zachránil před odpálením Říšský most přes Ostravici a poté zahynul dávkou z kulometu.

Dnes je to Most Miloše Sýkory. Tank, který stojí naproti mostu, upomíná tiše, jaké hrůzy město zažilo. 

Kteří volají po vytrhání sovětských pomníků? Tak abychom postupně zapomněli? Na co máme zapomenout? Na Lidice a Ležáky? Na kluky, parašutisty v kryptě, kteří zabili nenáviděného kata českého národa, Heydricha? Na jeho plán poněmčit české obyvatelstvo a později český národ zničit, vyhladit a zdomestikovat. Podřídit si a postupně odsoudit k zániku a zapomenutí v germánské Otčině? Máme zapomenout na plán přesunout zbytky národa někam do ruských stepí? 

Na co máme ještě zapomenout? Na děti, zavlečené do německých rodin? Na popravené odbojáře? Na studenty, jako byl Jan Opletal, které postříleli pro výstrahu? Na inteligenci, spisovatele, zavlečené a popravené v Terezíně a koncentračních táborech?

Na ty, kdo nás přišli zachránit? A zbavili nás temnoty a zla? Nikdy nezapomeneme. A nikdy se nevzdáme," uzavřel svůj komentář režisér David Martínek. 

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX