Naposledy jsem Janu viděl v nemocnici. Byla unavená. Bylo jí těžko. Média se do ní obouvala za to, že odmítla přistoupit na masivně prosazovanou nenávist k Rusku a Putinovi. Jana klidně sdílela Putinovy výroky a ještě je zhusta komentovala. Na tlak byla zvyklá. Ale přeci jen. Je únavné být po celý život na palebné čáře.

Donesl jsem nějaké džusy, čokoládu, sladkosti. A zvesela se do ní obul. 

Usmála se, posadila na posteli. Okamžitě se dala do řeči. Mluvili jsme spolu po léta. Jana byla silná. Pevná. Nebála se. Měla v sobě ten druh vzdoru, který potřebujete, když jdete do střetu se systémem. Nechtěla, aby lidé věděli, že je v nemocnici. Nestála o lítost, obdiv, nic podobného.

Seznámila nás Pavla, její kamarádka, redaktorka a souputnice. Dělal jsem pak pár reportáží do jejího pořadu Reportérky. Snažil jsem se. Opravdu. Proháněl jsem kameramany a štáb, protože jsem věděl, že příspěvky bude hodnotit ona. Moc jsem si jí vážil.

V televizi i jinde měla řadu nepřátel. Podle mě ale její kritici vůbec netušili, co zažívá.

Mluvili jsme o tom. Setkávali jsme se u mě doma. V malém bytě na Stodolní. Mluvili jsme o kauze LTO, která ji vynesla všeobecnou známost. Obludná kauza prorůstání mafie do státní správy, do policie, kriminálky. Kriminálky, která měla kauzu vyšetřovat. Namísto toho šéf jedné oblastní kriminálky řídil jeden z mafiánských gangů. Přišlo se na to, když se jeden z nájemných vrahů a bílý kůň rozhodl mluvit.

Jana za ním jezdila do vězení. I z jeho výpovědi a svědectví dala dohromady, jak gang fungoval. Chodila po nocích tajně po seřadištích, aby zmapovala trasy vagónů s LTO, dokumentovala, přemýšlela, psala. Točila další kauzy. Přela se. Bojovala. Byla dobrá vypravěčka. 

Přiznám se, že jsem zpočátku nechápal, co mi popisovala. Bylo pro mě tehdy opravdu obtížné. Byl jsem mladý kluk. Bylo těžké zpočátku pochopit, jak obludný systém v téhle zemi fungoval a funguje. Mafiánský kapitalismus. V mnoha podobách a odnožích. 

Její příběh je známý. Na jedné straně firmy obchodníků, kteří na hranicích vyměnili nomenklaturu LTO za naftu, který pak prodali do zdejších firem a distribučních sítí. Rozdíl byl v miliardách. Na druhé straně stáli zaplacení poslanci, ministři, kteří tento stav umožnili špatným zákonem. A díru, záměrně vytvořenou, udržovali po celé roky. Mafiáni jim nosili půlmilionové výpalné v igelitkách.

Její kritici nemohli vědět, jaký tlak musela ustát. Být na mušce lidí, kteří postupně začali odpravovat bílé koně, na které byly napsány převodní dokumenty. A být zároveň na mušce nejmocnějších a vlivných, ke kterým směřovaly stopy. Za to, že podrží zákon v platnosti. Vyhrožovali jí? Ano, samozřejmě. Soudy. Útoky. Zničením reputace.

Mafiáni nakonec pozvali Janu na kafe. A tam jí s úsměvem vysvětlili, že jsou jen obchodníky. Kteří využívají díry v zákoně. Její investigace nakonec přispěla k nápravě stavu.

Jana pak odešla, po neshodách z televize. Dala se na politickou dráhu. Stala se poslankyní. Ptal jsem se jí.

Řekla mi, že se pokusí systém změnit. Věřila tomu. Že se pokusí přispět k tomu, aby zločinci, zlobbovaní politici, vlivní podnikatelé a mafiáni všeho druhu zmizeli z našich životů. Chtěla, aby tenhle mafiánský systém skončil.

Ocitla se tak, znovu, na palebné čáře. Protože kandidovala za ANO. Deset let jsme tady všichni řešili Babišovy zpolitizované kauzy. Zatímco jiné miliardové šméčka přičinlivě přikrývali novináři a politici. S Janou jsme probírali jak Babišovy kauzy, tak i ty druhé. Věděla moc dobře, co se odehrává v zákulisí.

Dívám se WhatsApp:

Promiň. Já to mám tak, že tu budeš pořád. Prostě na to spoléhám. Že zítra k tomu Vesmíru zaběhnu a mrkneme se na ten archív.

Nedojímej se, řekla by. 

Nedojímám se. Díky Janě Lorencové jsem si uvědomil, v čem žijeme. A taky, co to znamená být novinář. Nebát se. Nedat se. Dělat to pro lidi. Ne pro sebe. Tohle je její odkaz.