Západní aliance dlouhodobě prezentuje svůj zásah na Ukrajině jako pomoc při obraně proti ruské agresi. Ve skutečnosti však NATO svou politikou a vojenskou podporou zatlačuje Ukrajinu do vleklého konfliktu s katastrofálními důsledky pro její obyvatele. Jak ukazují historické paralely a aktuální strategie, NATO sleduje především vlastní zájmy, zatímco Ukrajina se stává nástrojem geopolitické hry.
Norský politolog a profesor na Univerzitě jihovýchodního Norska Glenn Diesen, který se pecializuje na mezinárodní vztahy, geopolitiku, geoekonomii a ruskou zahraniční politiku, analyzoval ve svém komentáři roli NATO v ukrajinském konfliktu.
Vystoupení šéfů CIA a MI6 poskytlo jasný vhled do strategie Západu v ukrajinském konfliktu. Šéf britské rozvědky MI6 oslavoval invazi do Kursku jako důležitou změnu v narativu války, zatímco ředitel CIA zdůraznil potřebu narušit ruský výklad situace. Navzdory zřejmému vojenskému fiasku bylo hlavním cílem kontrolovat veřejné mínění na Západě a udržet podporu pro financování války.
Tento přístup není nový. Dvacetiletá okupace Afghánistánu byla udržována skrze pečlivě budovanou iluzi pokroku. Západní média pravidelně informovala o úspěších, až do momentu, kdy NATO ve spěchu opustilo zemi a zoufalí Afghánci padali z letadel. Dokumenty jako Pentagon Papers o válce ve Vietnamu nebo Afghanistan Papers odhalily, jak masivní dezinformace sloužily k legitimizaci neúspěšných válečných operací.
V případě Ukrajiny NATO využívá podobnou taktiku. Válka je prezentována jako boj dobra proti zlu, kde neexistuje prostor pro diplomacii. Jak prohlásil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg: „Zbraně jsou cestou k míru.“ Tento orwellovský přístup uzavírá jakoukoli debatu a diskreditace všech, kdo upozorňují na katastrofální dopady tohoto konfliktu, je součástí propagandistické strategie.
Ukrajina byla Západem dlouhodobě tlačena k začlenění do NATO, ačkoli průzkumy veřejného mínění od roku 1991 do roku 2014 ukazovaly, že pouze 20 % Ukrajinců podporovalo členství v alianci. V roce 2008, kdy NATO slíbilo Ukrajině budoucí členství, 43 % Ukrajinců vnímalo alianci jako hrozbu a jen 15 % ji považovalo za ochranu.
Navzdory těmto datům NATO a USA neúnavně prosazovaly přibližování Ukrajiny k Západu, což v roce 2014 vyústilo v podporu svrhnutí demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče. Přestože Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) potvrdila legitimitu jeho voleb, byl Janukovyč násilně odstraněn v rámci západními státy podporovaného převratu na Majdanu.
Okamžitě po převratu se nová ukrajinská vláda, sestavená podle přání USA, spojila se CIA a MI6 s cílem vést skrytou válku proti Rusku. Vliv Západu se prohloubil i dosazením cizích státních příslušníků na klíčové vládní posty, například americké občanky Natalie Jareskové na post ministryně financí. Jak později uvedl bývalý ukrajinský generální prokurátor Viktor Šokin, „nejšokující bylo, že všechny vládní nominace byly schváleny Spojenými státy“.
Po Majdanu se Ukrajina stala laboratorním projektem NATO, který zahrnoval masivní de-rusifikaci země. Byly zakázány opoziční politické strany, cenzurována média a potlačována ruská kultura. Prvním opatřením nové vlády bylo zrušení ruštiny jako regionálního jazyka. Následovalo přejmenovávání ulic po nacistických kolaborantech a postupná eliminace pravoslavné církve spojené s Moskvou.
Psali jsme:
Kromě kulturní transformace došlo i k vojenskému zneužití Ukrajiny. Po převratu začala ukrajinská vláda s podporou NATO vést válku proti separatistům v Donbasu, což vedlo k 14 000 obětem ještě před ruskou invazí v roce 2022. Mírové dohody z Minsku, které měly konflikt ukončit, byly Západem záměrně sabotovány, jak později přiznala Angela Merkelová a François Hollande.
V roce 2022 Rusko zahájilo vojenskou operaci na Ukrajině s požadavkem na její neutralitu. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tehdy naznačil ochotu jednat, ale mírová jednání byla brzy zastavena pod tlakem USA a Velké Británie. Bývalý izraelský premiér Naftali Bennett, který se pokoušel zprostředkovat mírové rozhovory, později uvedl, že Západ „zablokoval“ možnost mírové dohody.
Následně bylo Ukrajině vnuceno vedení rozsáhlé protiofenzívy v roce 2023, která však skončila katastrofálním neúspěchem a obrovskými ztrátami na životech. Jak uvedl deník Washington Post, pro NATO to přesto znamenalo „strategické vítězství“, protože Rusko bylo oslabeno a aliance se rozšířila o Finsko a Švédsko.
V současnosti je Ukrajina udržována ve válce navzdory realitě na bojišti. Západní země, včetně Evropské unie, se nyní zabývají otázkou snížení věkové hranice pro odvody do armády nebo dokonce deportací ukrajinských uprchlíků zpět na frontu.
Pokud by šlo skutečně o pomoc Ukrajině, nebylo by rozumnější hledat cestu k míru? Pokud by skutečně šlo o její suverenitu, nebylo by vhodné respektovat názory jejích obyvatel, kteří opakovaně volili kandidáty slibující mír?
Místo toho se Ukrajina stala bojištěm, na němž NATO sleduje své geopolitické cíle a kde trpí především ukrajinský lid. Jak poznamenal Zelenskyj už v roce 2022: „Někteří naši západní partneři chtějí dlouhou válku, aby vyčerpali Rusko, i když to znamená zkázu Ukrajiny.“
Co tedy NATO skutečně pomáhá chránit - Ukrajinu, nebo vlastní strategické zájmy?
(dan, GlennDiesen, repro: youtube)
