Vznik multipolární Eurasie otevírá prostor pro nové formy spolupráce, které nahrazují konfrontační blokovou politiku minulosti.

Dějiny geopolitiky se podle norského politologa a profesora na Univerzitě jihovýchodního Norska Glenna Diesena odedávna točí kolem Eurasie, jejíž rozloha, populace a zdroje z ní činí klíčový kontinent pro globální mocenské uspořádání. Britský geograf Halford Mackinder ve své teorii „Heartlandu“ (srdce země) před více než stoletím varoval, že kdo ovládne Eurasii, ovládne svět. Tato myšlenka hluboce ovlivnila západní strategické myšlení.

Británie jako námořní velmoc v 19. století usilovala o kontrolu Eurasie z mořského okraje, což vedlo k dlouhodobému konfliktu s Ruskem, dominantní pevninskou mocností. Ve 20. století pak Spojené státy, které nahradily Británii v roli hlavní námořní síly, vedly obdobný zápas proti Sovětskému svazu. Dnes, ve 21. století, se americká dominance v Eurasii otřásá tváří v tvář rostoucí multipolaritě.


Rusko naproti tomu dlouho bojovalo o spolehlivý přístup k mořím. Po vítězství nad Švédskem v roce 1721 se mu podařilo zajistit přístup k Baltskému moři a stát se významnou evropskou mocností. Námořní velmoci však Rusko stále vnímaly jako hrozbu. V krymské válce (1853–1856) se Británie a Francie snažily Rusko odříznout od Černého moře, čímž chtěly oslabit jeho postavení v Evropě.


S přelomem 19. a 20. století převzaly Spojené státy roli dominantní námořní mocnosti. Po druhé světové válce se americká strategie opírala o ovládnutí eurasijských pobřežních oblastí. Klíčové bylo vytvoření systému vojenských aliancí jako NATO v Evropě a obranných paktů v Asii, které měly zadržovat vliv Sovětského svazu a Číny.

Americký strategický myslitel Nicholas Spykman formuloval politiku, podle níž měla Amerika dominovat Eurasii z jejího pobřežního okraje. Spojené státy si zajistily klíčové spojence v Evropě, na Blízkém východě a v Asii, přičemž Británie a Japonsko hrály roli pilířů americké globální strategie.

Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 Spojené státy vyhlásily „unipolární okamžik“. Washington si kladl za cíl zabránit vzniku nového mocenského rivala v Eurasii. Strategie expanze NATO a rozšíření západního vlivu hluboko do Eurasie měla posílit americkou nadvládu. Klíčovým bodem byla Ukrajina, jejíž začlenění do západních struktur mělo Rusko odříznout od Černého moře a dále oslabit jeho geopolitický význam.

V posledních dvou desetiletích se však americká unipolarita začala rozpadat. Vzestup Číny, strategická spolupráce mezi Moskvou a Pekingem a posilování dalších mocností, jako je Indie, vedou ke vzniku multipolárního světového řádu.


Tento multipolární svět přináší zásadní změnu: žádná velmoc, ani Čína, neusiluje o hegemonii nad celým kontinentem. Místo toho se vytváří systém rovnováhy, který umožňuje jednotlivým státům větší autonomii a svobodu při volbě vlastních partnerství. Země po celém světě stále více preferují multipolární uspořádání, protože jim nabízí širší možnosti spolupráce bez tlaku na začlenění do jednoho geopolitického bloku.

Spojené státy se budou muset přizpůsobit novému světovému řádu. Strategie dominance v Eurasii již není udržitelná a pokračování v této politice pouze urychlí snahu zbytku světa odpoutat se od amerického vlivu.

Historicky byly Spojené státy úspěšné jako „offshore balancer“, tedy jako mocnost, která vstupovala do válek v Eurasii až poté, co se soupeři vzájemně vyčerpali. Zbytečné vojenské angažmá ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu však ukázalo, že dlouhodobé nasazení na eurasijském kontinentu přináší spíše vyčerpání než prospěch.

Multipolární Eurasie také nabízí šanci na stabilizaci Evropy. Expanzivní politika NATO vedla k nové konfrontaci s Ruskem, což Evropu oslabilo a učinilo ji závislou na USA. Evropa by se mohla inspirovat eurasijským modelem, kde místo blokového soupeření existuje systém flexibilních partnerství a ekonomické konektivity.