Již období studené války vytvořilo plodné ovzduší pro odsouzení Sovětského svazu jako říše Zla (výraz Reaganův), které nelze přiznat nic k dobru, ani podstatně vyšší zájem o prosperitu lidových vrstev, ani zásluhu o porážku Hitlerovy Třetí říše.  Lidé si již tehdy museli nějak v hlavách srovnat, proč západní (podle Hitlera Židy ovládané) plutokracie rázně změnily kurs a znovu se vrátily k tradičnímu prokletí Stalinova režimu.                                             

Chamberlain několik dní před Mnichovskou konferencí psal sestře, že při jednání s Hitlerem sice západní politici musí leccos spolknout, ale  nakonec „se s ním dá jednat“ (s ním prý dobře vycházejí oceláři z Poruří i důstojníci Reichwehru), ale se Stalinem se jednat vůbec nedá, on jako „nenasytný medvěd“ má jedinou touhu „vrhnout se na nás a spolknout nás i s koloniemi, zničit naši kulturu“. (G–M. Benamou, Mnichovský přízrak, 2008, 60–62) Nakonec s ním však přece jen jednali, museli jednat, protože přestál blitzkrieg a v poziční totální válce nakonec jeho armáda lvím podílem přispěla k Hitlerově porážce.                                                 

Když se na přelomu tisíciletí Sovětský svaz rozpadl a když se v totálně oslabené, pokořené a dezorientované zemi začal zavádět kapitalismus, drtivá většina obyvatelstva se octla v bídě, proti které se pozdní léta uvadající totality zdály být stavem rozkvětu, pořádku a stability. Jak asi mohli chudí a opouštění lidé rozpadlé velmoci sledovat závratné bohatnutí malé vrstvy vyvolených privatizátorů, kteří ostatně většinou pocházeli z komsomolské elity nebo přímo z kriminálního podsvětí.

Jeffrey Sachs, špičkový ekonom, který byl americkou vládou pověřen řídit zavádění kapitalismu v Rusku, nedávno prohlásil, že mu washingtonští šéfové neumožnili uplatnit důležitá finanční a jiná opatření, bez nichž se rozpadlá říše, oslabená o 23 milionů ruského obyvatelstva, nutně octla v bankrotu nepředstavitelného rozměru. Sachs dnes vidí politiku americké vlády jako cynické uplatňování moci, jako pokračování ve strategii dlouhodobé expanze. Kdo sleduje primitivní americké westerny, dostane sdostatek příkladů toho, jak se má pravý americký hrdina a dobyvatel chovat. Soucit s poraženým projevuje jen slaboch.                

Když se neznámý leningradský důstojník tajné služby dostal k moci a s neobyčejnou vytrvalostí, krok za krokem, začal uváděl věci do pořádku, stal se pro americké protektory a nejednoho německého, francouzského nebo jiného evropského politika podezřelým, nevypočítatelným autokratem. Jakmile si dovolil vzepřít se úloze poraženého chudého příbuzného, uhodila hodina, kdy bylo zapotřebí dát mu hlasitě na vědomí, že  se dostává do sporu se Spojenými státy, s NATO i  Bruselem. V té době se objevila ve hře Ukrajina, o níž kancléř Bismarck již před dobrými sto padesáti lety prohlásil, že je to zranitelný podbřišek Ruska, ideální přístupová cesta k srdci a hlavě ruské říše.

      

Připomeňme, jak nacionalisté v ruské Oděse upálili 70 odpůrců nové vlády nebo  jak ozbrojencům praporu Azov, ověšeným nacistickými symboly, a oddílům oligarchy Kolomojského se podařilo zabránit obyvatelům Charkova prosadit nezávislost na Kyjevu. Kyjevští patrioti s gustem kašlali na vyjednávání, kompromisy a právní krytí rodících se změn. Je známo, že síla početně malé, ale vyhraněné skupiny několikanásobně stoupne za revoluce, kdy se politika dělá na ulici s granátem v ruce, ne za zeleným stolem.         

V této době to nebyl nikdo menšího významu než německý prezident Gauck, který přirovnal Putina k Hitlerovi. Můžeme mít a máme lecjaké výhrady k prezidentu Ruské federace, ale dopustit se takové nadávky není ničím jiným než trapným pokusem překreslit vznik, vývoj a konec druhé světové války. Je-li Putin jako Hitler; je-li obsazení Krymu rovno Hitlerovu anšlusu Rakouska (tvrdil to profesor Zubov, který si tím vysloužil po devíti letech katedru v Brně); jsou-li sudetští Němci přirovnáváni k Rusům od nepaměti usazeným uvnitř carské Rusi, pak se ocitáme jako Alenka za zrcadlem dějin, kde je cokoliv možné.     

Začněme právní stránkou událostí, tedy těmi „posvátnými hranicemi“. Krym a východní a jižní okraje Ukrajiny byly od pradávna součástí Ruské říše. Naproti tomu český stát nikdy nebyl součástí Německa, jeho hranice patřily k nejstabilnějším evropským hranicím. Němečtí nacionalisté již od 19. století nepřestávali tvrdit, že území Čechů je „slovanský trn zabodnutý do germánského těla.“ Pohraniční oblasti v Českých zemích, kde se od raného středověku usídlovali němečtí kolonisté, zvaní a chránění českými panovníky, nikdy nebyly bez českých ochránců hraničních hor. Stabilita hranic českého státu byla poprvé od 10. století napadena až Mnichovskou konferencí 1938! 

Vezměte naproti tomu historické i nedávné mapy Ruska a hledejte tam hranice Ukrajiny. Nikde žádné určité a stabilní nenajdete, vždy to byla  "okrajina"   carské říše. Krym nebyl nikdy osídlen Ukrajinci, zatímco Rusové během staletí poloostrov začlenili do své nejen mocenské a vojenské, ale i náboženské a kulturní sféry. Dnešní ukrajinské hranice, Chruščovem nadiktované roku 1954, nepotvrdí žádná z historických map. Považuje-li dnešní kyjevská vláda tyto hranice za posvátné a hodné toho, aby za jejich zachování padly statisíce a, nedej pánbůh, miliony Ukrajinců, pak to vůbec nemůže být v zájmu obyvatel tohoto území, ale jen ve prospěch zámořské mocnosti, která ani porážku Sovětského svazu nepovažovala za konečné řešení tradiční „ruské otázky“. Protože nelze uvést pravou příčinu tohoto nepřátelství, jímž je ovládnutí nezměrného přírodního  bohatství jedné šestiny světa, bylo nutno všechno svést na nebezpečný „ruský životní styl“. Ne, nedělám si legraci – cituji výsledky Varšavské konference NATO z roku 2017, kde je tento nesmyslný důvod napsán černě na bílém.                      

Vrátme se ještě k zmíněnému výroku prezidenta Gaucka. Nelze si nepoložit otázku, jak se podařilo fanatickému členu Hitlerjugend přerodit se v náboženského hodnostáře DDR a později ve vzorného demokrata hodného prvního postu v obnoveném, sjednoceném Německu. Nedivím se Merkelové, dcery východoněmeckého kazatele z Templina, že byla proti kandidatuře kněze, který nezaznamenal ve své dětské ani jinošské výchově žádnou přímou náboženskou inspiraci. Poněkud také udivuje, že měl jako vysoký východoněmecký církevní hodnostář volný přístup do Spolkové republiky. Nechci si nic vymýšlet, ale když se dnešní němečtí politici, jejichž předkové se angažovali v nacistickém hnutí, hlasitě projevují v protiruské politice, je v tom vždy ozvuk rodinné výchovy.  Nerozhoduje, zda bezděčný, nebo záměrný. Je-li pro syny a dcery otců Putin jako Hitler, potom zřejmě jablko nepadlo daleko od stromu.