1. října 2024 - 07:20
Ve chvíli, kdy rozmařilé ochránkyně práv každé sexuální odchylky ženského nebo kteréhokoli polypohlavního uskupení bijí na poplach; ve chvíli, kdy paní Streepová vyslovuje strašnou obžalobu Tálibánu, který dopřává v Kábulu veverkám víc svobody než ženám; ve dnech, kdy je severoatlantický a izraelský svět zaměstnám válkami, jejichž podněcovatelé se zapřísahají tím, že napravují staleté a tisícileté nespravedlnosti (Zalužnyj mluví o „věkověčném“ boji Ukrajinců s Rusy, zatímco izraelští ideologové mají před očima mapy z dob Starého zákona); v této době třaskavých událostí, kdy se otřásají samy základy západní civilizace (kdy se nějakému teroristovi podaří zastřelit Trumpa nebo ho konečně nějaký soud pošle za mříže? jak dlouho bude Macron vytloukat klín klínem, až nadejde čas PODVOLENÍ prorokovaný desperátem Houellebecquem podporovaným bestsellerovou agenturou?; kdy se v Británii a Německu podaří zvládnout novodobé dny „nabroušených nožů“?; kdy se konečně Zelenského importovaným poradcům podaří vyhodit do povětří Krymský most?); v této době, kdy Západ neví, kterou díru v lodi by měl ucpat dřív, zřejmě se nikomu nechce otevírat diskusi k otázce afghánských žen, tím méně pak hledat cestu k nápravě.
Přitom základní otázka je prostá: Jak je možné, že se v islámském světě mohla prosadit tato zvěrská verze Mohamedovy víry?
Před mnoha lety jsem četl knihu reportáží z Afghánistánu, napsanou legendární komisařkou a novinářkou Larisou Rejsnerovou, která ve dvacátých letech pracovala v Kábulu jako členka sovětské diplomatické mise. (Afghánistán byla jednou z prvních zemí, které uznaly bolševický převrat.) Z jejích zápisků vyplývá, že Afghánistán nemůže být civilizován-kolonizován Západem, protože přírodní a historické podmínky umožňují udržet starověké formy poroby, životního stylu a předsudků. Ani pokusy o reformu, která pocházely z řad vládnoucí šlechty, nikdy neměly naději na úspěch. Rejsnerová nemohla předvídat překážky, které se jednou postaví do cesty šiřitelům osvěty blízké některým idejím Říjnové revoluce.
Režim Muhammeda Dauda, který začal v roce 1978 zavádět radikální reformy, vyvolal občanskou válku. Tradiční náboženské a světské síly se postavily proti sekularizaci společnosti, proti omezování vlivu islámu, proti pokusům udělit ženám důstojné místo v rodině a ve společnosti, proti šíření staletých předsudků. Byla to doba přinášející ženám svobodu, o jaké se jim dřív a ani po porážce revoluce, způsobené tajnou a později veřejnou podporou Ameriky, vůbec nemohlo zdát. Dívky mohly do škol, otevřely se jim cesty k náročným povoláním, nemusely nosit šátky a nikdo jim nenařizoval rituálně si zahalovat těla.
Co tehdy vadilo Brzezinskému, poradci prezidenta Cartera, na tomto velkolepém osvobozovacím hnutí?
Stačilo, že se mladí reformátoři učili zavádět emancipační procesy podle sovětského vzoru a že se radikálně odvraceli od tradičních koloniálních tradic (připomínám, že ještě před první světovou válkou byly v Buchaře a jiných středoasijských centrech trhy na otroky zaštítěné anglickými kolonizátory), a američtí hlídači jediného platného světového řádu zavětřili a s chutí se dali do díla. Sovětská vlajka působila na Brzezinského jako rudý šátek na býka v španělské koridě. Nic nemohlo být horšího! Brezinský přemluvil prezidenta Cartera, který rád vystupoval jako mírumilovný kazatel u krbu, aby Američané se vší tajností vyzbrojovali mudžahedíny, islámské bojovníky, aby z nich učinili tvárný nástroj boje proti jakémukoli pootevírání světských, nejen sovětských, svobod. Prostředky, které Američané vynaložili na podporu bosonohých islámských fantiků, přesáhly veškerá očekávání.
Tajné americké služby však narážely na pozoruhodnou překážku – imámové v archaické afghánské společnosti nezastávali významné místo, dostalo se jim jen to, co spadlo se stolu světských pohlavárů. Tak se v Texasu tiskly miliony koránů a dalších podobných knih, které měly povzbudit poněkud zaprášené náboženské vědomí chudých horalů. Islámským fanatikům dodávali zbraně a když to bylo nutné – i mezky místo motorových vozidel. Horlivost expertů CIA na podvratnou činnost šla tak daleko, že shromáždili pod svým protisovětským praporem kdekoho – od synů bohatých šejků (Al-Kajdu, bin Ladina, budoucí organizátory útoku 9/11) až po negramotné obyvatele horských údolí, kteří viděli v sovětských vojácích v 70. letech stejné ďábly, jako později v letech 2001–2021 cizí vetřelce v americké, polské, české nebo španělské uniformě. Mezi nejhorší činy americké rozvědky pokládám atentát na umírněného imáma, který v koránu našel styčné body se sociálními reformami sovětského typu. To by tak hrálo, aby snad někdo sovětské reformy posvětil několika súrami koránu! (Čti například súru 18, Jeskyni, s podobenstvím o muži holedbajícím se svým bohatstvím nebo dalších verše koránu, které slabé, chudé, nemocné hájí před utiskovateli.)
Ironiie tohoto krvavého příběhu? Američané vyvolali džina islámského strašidla z lahve, aniž si uvědomili, že si současně pletou bič sami na sebe. Talibán není nic jiného než v ý p l o d a m e r i c k é p o d v r a t n é č i n n o s t i, která není s to přehlédnout všechny důsledky své slepé, jednostranné činnosti. Pracovití a lstiví hoši z CIA se přepočítali. Neuvědomili si, že pro fanatiky islámu je rudý sovětský prapor právě tak ďáblovým znamením, jako je americká vlajka s hvězdami a pruhy. (Kladu si aktuální otázku: co všechno musel Zelenskij zahrnout do svého programu, aby padl do noty Bidenovi, Johnsonovi, Macronovi a dalším protiruským jestřábům?)
Zatímco si svobodné veverky vesele poskakují v Kábulských parcích a Talibán uskutečňuje v Afghánistánu dosud nebývalou jeskynní porobu žen, americká veřejnost – politická elita právě tak jako běžný občan – s nelibostí nebo s pokrčením ramen sleduje, přechází, ignoruje všelidskou tragédii planetárního rozsahu. Co si má přitom běžný americký občan, který si přikupuje další zbraň pro osobní ochranu, myslet? Kdo ho přiměje, aby hořekoval nad tragédií afghánských žen? Kdo vezme tuto hrůzu jako součást předvolebního prezidentského klání? Zřejmě nikdo. Bližší je přiléhavá americká košile než bůhvíjak vzdálený chalát afghánských žen.
S pocitem marnosti si připomínám smysl Kunderova skeptického hesla: Nic se nanapraví, všechny nespravedlnosti budou zapomenuty, svět bude dál opakovat stejné chyby. Ani se přitom nezarazí, nezardí.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)