Školy, jak se drasticky ukazuje ve Spojených státech, přestávají být oázou pokoje v bouřlivém okolí, a jsou stále naléhavěji vtahovány do sporů a konfliktů ve veřejného prostoru. Tento trend, který diskredituje bohatou západní civilizaci, dospěl i k nám.  Už tu máme i násilí, někdy dokonce smrtelné. Nic podobného se u nás na školách v minulosti nestalo. Vidíme-li, jak se žáci vybavují mačetami, zbraní jiných kontinentů, na koho to svedeme? Běžného obětního rudého berana tu nelze uplatnit.                               

Případ učitelky paní Martiny B. má aktuální politické pozadí. Její výroky, týkající se prvních šokujících událostí na Ukrajině, nahrál vnuk jednoho významného politika. Nebyl to tedy kterýkoli žák, ale chlapec vychovaný v rodině politicky aktivní a uvědomělé, který si mohl být vědom, že případ učitelky se stane předmětem vyšetřování a soudní dohry hrozící žalářem. Kdo tuto kauzu posuzuje, a nemusí to být sociolog, psycholog ani právník, snadno rozpozná, že prostředí politiky, které se někdy podobá spíš ringu nebo zápasnické žíněnce, je na hony vzdáleno školnímu prostředí, kde nestojí proti sobě protivníci nebo soupeři, ale učitel předávající žákům vědomosti a návyky nutné proživot. U nás, v zemi, kterou proslavil Jan Ámos Komenský, není třeba vysvětlovat, že škola má mimořádné poslání, výchovou dětí přispívá k nápravě společnosti, k zvyšování úrovně její lidské povahy a podstaty.
   

Učitel již z povahy věci má jiné postavení než žák. Pokud je jejich vztah vzájemné důvěry a spolupráce narušen, škola něco podstatného ztrácí, stává se obětí negativních tlaků zvnějšku. Tím se dostáváme k aktuální události. V případě, že učitelka mluví o mimořádné politické situaci a žák, jenž se domnívá, že má z domova lepší informace, může se přihlásit o slovo a žádat odpověď. Neznám podrobnosti zmíněného případu, ale pokud žák nevystoupil se svou námitkou a neobhajoval svůj názor, ale místo toho tajně nahrál inkriminovaná slova paní učitelky, pak tím porušil pravidla komunikace mezi, obrazně řečeno, katedrou a lavicemi.

V jiných případech se tato nahrávací chytristika považuje za nedovolené jednání, za přestupek. Politika je zřejmě silnější než morálka. Narušovala slova Martiny B., pronesená ve třídě s omezeným počtem dětí, do té míry klid a pořádek i venku ve veřejném prostoru, že zasluhuje stát se výstražným případem desinformace ohrožující veřejný pořádek nebo dokonce bezpečnost státu? Samo toto slovo, vzešlé z aktuálního politického žargonu, označuje různé věci – špatnou informaci, zmýlenou, lež různého stupně, tzv. jinou verzi nebo prostě jakékoli výroky v dané politické situaci nežádoucí, nepřípustné, trestné. Pokud se na jednání obžalované uičitelky nevztahuje základní paragraf ústavy, který zní „vše, co není zakázáno, je dovoleno,“ pak musí být uveden zákon, který porušila. Zde se dostáváme na širé pole mediální praxe, kde se každodenně objevují zprávy, názory a invektivy, vztahující se k hanobení cizího národa, vyvolávání poplašných zpráv, překrucování nebo popírání klíčových událostí, zamlčování nežádoucích informací. Kdybych byl právníkem, okamžitě bych mohl vystavit řadu obžalob za výroky a činy, které odporují ústavě.                

Připomínám například článek Karla Steigerwalda Proč Rusové tolik vraždí, uveřejněný 17. dubna 2022 v Reflexu, o němž jsem přesvědčen, že svou fanatickou zaujatostí odpovídá tomu, co trestní zákoník (část Druhá, hlava X, díl 5, & 355–356), nazývá „veřejným hanobením národa, jeho jazyka, nebo rasu, přísušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení a vyznání“. Na druhou stranu  se však obávám, že za války, která se vede proti Rusku „bez limitu“, se nenajde žádný právník, který by chtěl být v této věci žalobcem. Také nevím, co by řekl psychiatr, pedagog, dětský lékař, kněz nebo právník o diskusi ministra vnitra se školačkami o tom, jak sprovodit Putina ze světa, nebo zda kácení památníků ruských spisovatelů 19. století, Puškina, Dostojevského, Tolstého a dalších, není v rozporu s paragrafem o vandalství a veřejném pohoršení.
    

Jaký zákon vlastně paní Martina B. porušila? Co špatného se v její třídě přihodilo?Na paměť mi tu přichází jeden případ z gymnázia v Olomouci za války, kdy do naší třídy přišel nový profesor, znepokojený tím, že v seznamu žáků našel spolužačku, která měla německé státní občanství (její česká matka přemluvila otce–Němce, aby ji nechali v české škole). Profesor Králík si mě tehdy vzal stranou a zeptal se, zda v její přítomnosti může mluvit otevřeně – nechtěl být jako češtinář při výuce literatury omezovám protektorátními předpisy. Když jsem podal o Vítězce–Viktorii to nejlepší dobrozdání, profesor byl samozřejmě rád.