Kandidáti, kteří prošli sítem,  zklamali pár milionů voličů, nakonec zůstali jednoocí mezi slepými, ač ani u jednoho není jasné, zda není barvoslepý nebo nemá jinou oční vadu. Celkový pocit  – nepatřičnost, stud. Zbývá zásadní otázka: jak je možné, že český politický systém neumožnil nabídnout a vybrat kandidáty, kteří by byli svým původem, vzděláním, životní zkušeností a charakterem lépe připraveni na nejvyšší státní funkci. Odpověď žádá podrobit stávající parlamentní systém důkladné kritice. Je zřejmé, že zhroucená, žádnou zřetelnou společenskou a morální vizí neuspořádaná stranická reprezentace, je neschopna vyjádřit vůli obyvatel a přenést ji do parlamentní roviny. Je zřejmé, že dnešní adepti politických postů jsou motivováni především kariérními, mocenskými a materiálními důvody. Je to velký deficit demokracie, který vystihl Masaryk výrokem – bez demokratů není demokracie, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz..

Pokusím se charakterizovat prezidentské kandidáty nikoli podle kritérií ideologických nebo psychologických, nýbrž podle nesporných faktů. Ptejme se u obou finalistů na jejich  s o c i á l n í    původ,  n á r o d n í   vědomí a vztah původní  p r o f e s e   k prezidentské funkci. Něco bezpochyby napoví i charakteristika  jejich  ž i v o t o p i s u   jako příběhu. Úmyslně se vyhneme otázkám, které sice zajímají novináře, ale z hlediska prezidenské funkce nehrají žádnou roli  (například seskok padákem nebo pražské Jezulátko jako maskot).
   

Sociální původ obou kandidátů je přibližně stejný – oba pocházejí z komunistických rodin, které jim umožnily snazší vzestup. Rodinná vazba je u Pavla výraznější, dráha vojáka určeného pro špičkovou zpravodajskou funkci je v souladu s rodinnou výchovou. Pavel prošel ideovou přípravou, dostal marxistické školení, zatímco u Babiše, vychovávaného pro zahraniční obchod, ideologická výchova nehrála takovou roli. Klade se klíčová otázka: jak se Pavel vyrovnal s  komunistickou výchovou? Učili ho přece bojovat na vypjatém stanovišti proti kapitalistickým nepřátelům. Jakým duševním procesem prošel, aby se oprostil od názorů a ideálů vštěpovaných otcem a prostředím vojenských škol? Co všechno musel pochopit, překonat a odhodit, aby se během několika let mohl stát frekventantem vrcholných učilišť britské tajné služby? Nic podstatného o tom nevím. Ještě další otázka: co náčelníky jedné z nejzkušenějších a nejostražitějších výzvědných služeb ve světě přimělo k tomu, aby mladému adeptu komunistické centrály udělili plnou důvěru? Čím si Pavel získal jejich přízeň? Stačilo doporučení českých polistopadových politických míst? Jak to bylo možné v době, kdy se rozhořívala lustrační kampaň a tajné seznamy StB určovaly osudy desetitisíců lidí?        

Babiš se plynule začlenil do budování kapitalistického hospodářství, ale na rozdíl od Kožených, Pitrů, Bakalů a dalších oligarchů, kteří nezískali miliardy budováním nových podniků, ale zázračně se obohacovali šikovným kšeftováním s penězi, firmami, továrnami a jinými komoditami, on vybudoval svůj podnik Agrofert sám. Tím ho neomlouvám, pouze specifikuji jeho postavení mezi nejbohatšími lidmi u nás. Na politickou arénu se dostal způsobem, jakým se hrdinové kovbojek vřítí s koněm přímo do saloonu. Okamžitě získal příznivce, ale i zavilé politické odpůrce. K farmářům, které  kapitalistickým způsobem zkolektivizoval, a jiným konkurentům pletoucím se mu do cesty, se přidali příznivci stran na levici i na pravici – v obou případech odhalení korupčních afér způsobilo politické zemětřesení. V jeho prospěch připíšeme, že odolal neobyčejným nástrahám, zejména  masovým demonstracím Milionů chvilek, dlouhodobému policejnímu vyšetřování a soudnímu sporu, který se periodicky, poslušen rytmu voleb, splaskával a nafukoval.  Ve vládních funkcích řešil složité hospodářské problémy a v mezinárodním kontextu se snažil hájit zájmy národa a státu, i když od něho nikdo nečekat, že přeskočí vlastní stín. Že ctí pravdu vyšších figur na šachovnici, dokázal poslušným postojem k výbuchům ve vojenském skladišti ve Vrběticích. V této věci by ani Pavel nejednal jinak, jen by měl rychlejší napojení na zdroj varování a zpráv.                    

V Pavlově vojenské kariéře se uvádí jako bonus záchranná akce v Jugoslávii. Z profesionálního hlediska tomu zřejmě není co vytknout, ale sama válka NATO se Srby, ochránci na Stalinovi nezávislé Jugoslávie, byla z mezinárodně politického, národnostního a etického hlediska více než sporná. Sám Kissinger, který jistě netrpěl útlocitností, přirovnal způsob, jakým NATO vyvolalo válku se Srbskem, za nepřijatelný, příčící se základním pravidlům diplomacie.
   

V Babišově podnikatelské profesi platí, že každý chybný krok se obrací proti podnikateli, i když individualistický hospodářský systém (tak nazýval kapitalismus Karel Engliš) dává šikovným dost příležitostí a metod, jak z riskantní situace vyváznout s co nejmenší škodou. Naproti tomu chyba ve vojenská profesi se jen málokdy obrací proti veliteli, který vydal špatný rozkaz. Za dobré akce dostává medaile, ale důsledky těch špatných odnášejí zpravidla vojáci. Odpovědnost velitele se měří vztahem k nadřízeným a stoupá úměrně s hodnostmi, ale v civilním podnikání a v politice tomu tak není – zpětnou vazbu směrem dolů nelze přehlédnout. Na otázku, co vojenská profese v tomto ohledu přináší pozitivního nebo negativního pro prezidentskou funkci, každý najde patřičnou odpověď. Například heslo o pořádku a klidu nabývá v prostředí podnikatelů, politiků, novinářů, neřku-li vzdělanců, jiný význam než v prostředí kasáren. Také pojem rozkazu nemá v civilu místo, zatímco dobrá rada „dvakrát měř a jednou řež“ v bojové situaci nemusí platit. Proto také nebývají generálové na prezidentském křesle tak častí. Nejvyšší funkci dostávají především po válce za zásluhy na bitevním poli (Eisenhower, De Gaulle,Ludvík Svoboda).

Pavel se pěkně vyjadřuje o vztahu k vlasti a národní hrdosti. Z domova si odnesl vlastenectví komunistického typu, které se vyvinulo v předvečer války a za okupace, kdy se původní internacionalismus Komunistického manifestu („proletář nemá vlast“) podstatně zrevidoval. O jakém vlastenectví se však Pavel po přerodu či znovuzrození mohl poučit na britských školách vychovávajících James Bondy i složitějšín typy vyzvědačů? Ani v NATO národní karta nehrála žádnou roli – naopak, zejména menší spolucestující na velké mezinárodní fregatě si musí dávat pozor, aby je šéfové z první paluby nepokládali za slepé pasažéry. O tom, kde a jak bude NATO válčit, nerozhodnou ti dole nebo na okraji, ale vždy velitelé na můstku. Rozhodující slovo má, obrazně řečeno, majitel 80 % bruto registrovaných tun bojového plavidla. Ten také určí, koho poslat na vzdálené mezinárodní misie do Afghánistánu nebo Mali. Tak jsou malé státy nuceny zapojit se do hašení požárů, za jejichž vznícení vůbec nenesou vinu. Není žádným tajemstvím, že Evropa si vstupem do NATO zajistila bezpečnost, ale současně se paradoxně odzbrojila a se ztrátou bojeschopnosti přišla také o samostatnost. Dokazuje to účast členů NATO ve válce na Ukrajině. Bez souhlasu a tlaku vrcholného hráče si příliš mnoho suverenity nemůže dovolit ani atomová Francie. Pokud jde o Anglii, odvolávám se na komentátora, který již před lety prohlásil, že pokud Británie vystoupí z Evropy, stane se adeptem „domova pro státy v důchodovém věku“. Víme, že Trump je velký mluvka, ale jeho  prohlášení, že v případě, bude-li opět zvolen prezidentem, „válku na Ukrajině ukončí během 24 hodin“, přece jen o něčem vypovídá.
   

Komentátoři považují Pavlovo sebeovládání a pevnost daným zásadám za jednoznačné plus. Ale co se stane, bude-li trvat na solidaritě s Ukrajinci až do konečného vítězství? Nehrozí, že se tato altruistická solidarita v případě třetí světové války obrátí proti obětavcům, kteří ji pomáhali zažehnout? Nikdo se nemůže vyhnout fatální otázce: lze stanovit rozumnou míru obětí, které může nebo musí ukrajinská strana (včetně zapojených cizinců) zaplatit za porážku atomové velmoci? Fyziologové mluví nejen o patologickém altruismu, ale také o nebezpečném paměťovém afektu, který se zahnízdí v myslích lidí a v rozhodující chvíli automaticky ovlivní jejich jednání. Oč jde? Jsou-li lidé přesvědčeni, že Putin je šílenec a Rusko jako teroristický stát ohrožuje své přímé i vzdálené sousedy, potom snadno přijmou závěr, že jeho porážka je nutná, ať to stojí, co to stojí. Antisemitismus, který měl v německé kultuře hluboké kořeny, v Hitlerově éře ovlivnil německou veřejnost do té míry, že lidé nakonec plošné vyhlazování Židů považovali za správné nebo nad tím krčili rameny – Židé si o to koledovali.

Andrej Babiš je svým rodinným původem a životní praxí Čechoslovák (dokonce má přes matčinu větev vztah k Podkarpatské Rusi). Protože pojem Čechoslovák (nebo Čecho–Slovák) je v současné době napadán jako politicky nekorektní, Babiš se k tomuto pojmu nehlásí. Není to jeho vina, ale za jiných podmínek by svůj rodokmen uplatnit mohl. Těm, kterým v jeho češtině vadí slovakismy, o čistotu jazyka vůbec nejde.
 
Pokud jde o náboženství, Pavel, nemýlím-li se, nevzdal se zděděného ateismu. Přesto však v kampani použil jeden starý teologický princip, s nímž se museli zakladatelé církve vypořádat. Šířili jej Manichejští, kteří hlásali, že ve světě panuje jen Dobro a Zlo. Samozřejmě takové neprodyšné dělení velmi znesnadňovalo šíření křesťanství mezi  barbary, modláři a jinou nevěřící cháskou. Ne náhodou musel Pavel tento pohled po volbě ihned relativizovat sliby, že ani tu druhou, zlou polovinu nebude přehlížet. Babiš naproti tomu během volební kampaně dal naivním, nepříliš přesvědčivým, téměř komickým způsobem najevo vztah ke katolické církvi. Přesto je zřejmé, že víra v jeho hospodářské a politické činnosti nezaujímá žádné významné místo.

Co lze z životního příběhu obou politiků vyčíst? U Pavla je nápadný povlovný, ale nezadržitelný kariérní vzestup, nepřítomnost vnitřních rozporů, odboček nebo sestupů. Lze tedy očekávat, že v ničem nevybočí z nastoupené dráhy, která vyvrcholila funkcí v NATO. Dá se předpokládat, že ve všech mezinárodních situacích bude poslušen příkazů a doporučení bývalých i nových velitelů vojenského paktu. Obklopil se lidmi, kteří se drží  hesla – za námi napravo je již zeď. Nečekejme, že by v rozhodujících chvílích vlastenecké češství jeho reakci jakkoli zkomplikovalo. Babiš, ať tak či tak, bude ve věcech války zdrženlivější a hledání kompromisu mu nebude cizí. V kritické hodině to může mít pro český národ a stát nedozírné následky. Bohužel nevidím nikde na obzoru vážné pokusy hodinu Armagedonu zadržet.                                                        

Zeptám se fyziologů, zda si některý živočišný druh sám připravil zánik. Obávám se, že příkladů bude víc, a že člověk své životní podmínky již do té míry změnil, že se dostal plně do jejich područí a ztrácí schopnost jim   r o z u m e m,  který jej odlišuje od zvířat, vzdorovat a čelit. Ostatně, připomeňme si, jak jsme právě v prezidentském souboji zažili přímo ohlušující explozi emocí. Pavlovu tiskovou mluvčí to nakonec připravilo o schopnost něco srozumitelného říct.