Čteme-li nesčetné projevy Zelenského, ocitáme se rázem v situaci, kdy jediným řešením je porážka nepřítele, který je vykreslen v nejčernějších barvách. Rusko (a nejen dnešní) je podle něho expanzivní stát teroristického typu ohrožující sousedící státy, zejména Pobaltí, Polsko a východní Evropu, je to národ postižený zločiny, kolektivní vinou, zřídlo nepokoje, sváru a násilí. Zde není jiné východisko než válka, vyříznutí vředu, totální derusifikace znásilněné panenské Ukrajiny. Stále se veřejnosti vnucuje nesmiřitelné dělení světa na svět dobra a zla. Náš prezident–generál to již v předvolební kampani vyjádřil sdostatek jasně: Na naší straně je dobro, spravedlnost, pravda, na té druhé zlo, násilí, nenávist.
    

Milan Kundera na tuto scestnou strategii reagoval úvahou o tragédii jako situaci, kdy dojde ke střetu dvou sil, z nichž každá má svou pravdu. Boj mezi nimi vede k zabíjení,¨zdůvodňovanému právě těmito pravdami. Kundera vyšel z úvahy o řeckém mýtu o Antigoně a Kreónovi. Sofokles napsal drama o smrti dívky, která byla králem zabita za to, že chtěla pohřbít popraveného  bratra. Hra je věnována zvláštní nesnadno řešitelné a vědomí lidí rozdírající situaci označenou řeckými básníky a filosofy termínem tragédie. Kundera dovozuje, že smutek, neklid, soucit, lítost a všechny negativní pocity, které plodí tragická situace, vycházejí z toho, že konflikt dvou stran nelze rozetnout jednoduchou rovnicí dobra a zla. Petr Drulák již před třinácti lety upozornil na aktuální smysl Kunderovy úvahy o tragédii pro řešení mezinárodních konfliktů a sporů (Antigona odchází. Právo 29.1.2010). (Článku, v kterém jsem 25. února 2022 bezprostředně reagoval na vpád ruských vojsk na Ukrajinu, jsem dal titul Tragédie.)
    

Krajně varovné, nejčernější obavy do budoucnosti vzbuzuje neustálé zdůvodňování práva Ukrajiny na vítězství ve válce. Konkrétní válka o dobytí teritoria, které bylo Ukrajině přiděleno sporným Chruščovovým dekretem 1954,  se mění v absolutní válku, jejímž cílem je porážka Ruska jako velmoci, rozkotání staleté říše největšího slovanského národa, který již byl několikrát v dějinách napaden ze západu i z jihu. Co se nepodařilo Napoleonovi a Hitlerovi, musí se podařit Spojeným státům jako zemi, která má od Prozřetelnosti uložený dějinný úkol šířit jedinou pravdu zapsanou v ústavě a genech amerického národa. (Ověřte si americký „idealismus“, prosím, četbou nejnovějších statí Kissingerových.)
   

   

Je trapné sledovat, jak horlivě se již dnes připravují plány rekonstrukce zničených měst, oblastí a přírody Ukrajiny; je trapné sledovat, jak se do Kyjeva slétají stovky firem, aby si vyhradily podíl na velkém koláči země bohatých přírodních a lidských zdrojů; je trapné sledovat, jak se západní investoři, kteří mají obrovské peníze ze zbrojních, energetických (třikrát dražší břidlicový plyn) a farmaceutických zdrojů, těší na mnohonásobné zisky plynoucí z obnovy neustále krvácející Ukrajiny.
   

Je neodpustitelné, že nikoho nezajímá možnost míru, nikdo si nedělá hlavu z toho, jak napravit desetileté a staleté křivdy, které trýznily a sužovaly tento nešťastný kus Evropy. Ve chvíli, kdy Zelenskyj, napravený ruský Žid, vyhlašuje plán derusifikace země, se stává jakákoli úvaha o smíření Ukrajinců, Rusů a dalších znesvářených národností válečným zločinem a zradou. Antigona musí být popravena, protože osobní, rodinné důvody nadřadila nad královské zákony. Tragédie bude pokračovat. Kdo se ujme dnes téměř nesmyslného úkolu nastínit, uvést do pohybu mírový plán, který nebude a ani nemůže být limitován frází „pokud to bude nutné“, protože nepůjde o vítězství jedné strany, ale  o oboustrannou nápravu starých křivd zaměřenou do budoucnosti. Bude to na několik let a desetiletí, nebo snad na celé generace?                                         

Co natropil dlouhý čas, může napravit zase jen čas. Ale někdo se této role musí chopit, někdo jí musí vdechnout život, smysl, naději. Nebude to nikdo z lídrů „svobodného světa“, kteří jsou posedlí manichejským rozporem dobra a zla. Nebude to Zelenskyj, ani Prigožin. Před dějinami jsou již odepsaní, i když ještě na jejich rukou poteče  krev. Nebudou to extrémisté podněcující národnostní vášně na obou stranách (nacismem načichlí obdivovatelé Bandery a Šucheviče, ani Dolgin a ideologové Velkoruska), nebudou to generálové, bankéři, investoři, technologové expanze a zisku, šéfové médií ani pokrytečtí farizejové, kazatelé lásky a pravdy. Najdou se Sofoklové, Hegelové, Herderové, Kunderové, kteří se chopí tohoto „nemožného poslání“? Buďme trpěliví, ale nespoléhejme na nějakou laskavější Prozřetelnost. Dějiny mají dost času, ale lidé na bojištích stále umírají a výroba stále ničivějších kazetových bomb nerušeně pokračuje.

   

Německý spisovatel Hans Fallada za krize a v čase příprav nové války se ptal – Občánku, a co teď? Ptejme se našich volených zástupců, kteří podepsali hanebnou smlouvu s americkým Velkým bratrem: – Uvědomujete si, občánkové, že jen napodobujete  gesto jiného Velkého bratra, který k nám poslal tisíce „bratrských“ tanků, aby nás ochránil před zlem a nenávistí? Zachránci statu quo tehdy nepočítali, a ani dnes nepočítají,  s vpádem zvenčí, ale s revoltou doma, s nebezpečím uvnitř hradeb. Hrozba zvenčí zní bezpochyby lépe než utažení uzdy. To je dokonale v pojetí světa rozťatého na dvě poloviny (obě jsou zaměnitelné), světa neschopného se poučit z řeckého mýtu o tragédii.