Jako voják zná koeficient účinnosti střeliva. Někdo už sestavil rovnici určující, kolik je zapotřebí munice, aby bylo zabito 10, 100 nebo 1000 vojáků. Bylo by dobré vědět přibližný počet mrtvých z dodaných 800 000 střel. Při studiu války jako rubu dějin jsem se dočetl, že armáda, která dbá účinnosti nábojů, jinými slovy, která střílí najisto, je ztracena; lepší výsledky má voják, dělostřelec nebo shazovač bomb, který nemusí šetřit. Při prvních náletech spojeneckých bombardérů na  vojenské  cíle v Německu se ukázalo, že tyto nálety se nevyplácejí, proto se hledal účinnější způsob bombardování, který se postupně zaměřil na kobercové nálety hustě osídlených měst, až vyvrcholil barbarským útokem na Drážďany 50 dní před koncem války.                                            

Scholzův nesouhlas s Macrovovým a Pavlovým záměrem vyslat vlastní vojenské specialisty na Ukrajinu je podmíněn vědomím, že rakety Taurus by nemohli Němci ponechat na vůli místních velitelů, museli by je vybavit svým vojenským doprovodem. Scholz nechce hrát v této válce podružnou roli, ale právem se bojí překročit limit, který by vyvolal střet Ruska s NATO. Zůstalo by jen u konvenčních zbraní? Mohlo by Rusko vzdorovat mnohnásobné přesile bez použití artomové zbraně? Naproti tomu generál Pavel jedná spíš podle Macronovy výzvy – nebuďte zbabělí, nebojte se riskovat! To je plně ve stylu amerických jestřábů, všech těch Johnsonů, Nixonů, Cheneyů, Rumsfeldů, Bushů, Pompeů a dalších (ano, patří k nim i Kissinger v době své vrcholné slávy), kteří byli s to napínat tětivu války, až vystřelila smrtící šíp. Pavel, na rozdíl od vlády, je pro tuto riskantní hru, zůstává tedy věren svému původnímu heslu podpory Ukrajiny  bez limitu.  Tou nepřekročitelnou mezí není tedy ani bezprostřední nebezpečí atomové války. Pavel jako generál počítá se všemi možnostmi. Ale co mu říká jeho svědomí jako prostého občana, člověka, smrtelníka? Jak bude reagovat, až by se, nedej pámbu, jednou vrátil někdo z našich vojáků z Ukrajiny domů v cínové rakvi? Bude stále hrdý na svou odvahu riskovat?

Na druhou stranu, jak máme rozumět Macronovu vetu proti použití evropských fondů pro nákup tohoto střeliva? V článku v The Economist jeho veto nazvali hnusným (egregious). Ví vůbec Pavel něco o Macronovi? Jakou informaci mu o něm asi dal jeho přítel po boku, dnešní mezinárodní expert na zbrojení? Vyzná se vůbec v Macronovi? Čím si vysvětlí jeho životní dráhu připomínající chod koněm na šachovnici životního úspěchu? Startoval odskokem od slibné univerzitní kariéry do banky Rothshildů, kde se závratně obohatil. Další fází byl čtvrtobrat k politice podmíněný mohutným balíkem peněz: startoval v Hollandově Socialistické straně, tu brzy opustil a založil vlastní pravicovou liberální stranu na osobní použití, ta mu pak umožnila vítězství v prezidentských volbách. Nemusíme být politickými znalci, abychom pochopili, že jedinou vzpruhou jeho jednání je politická kariéra. 

Jako voják zná koeficient účinnosti střeliva. Někdo už sestavil rovnici určující, kolik je zapotřebí munice, aby bylo zabito 10, 100 nebo 1000 vojáků. Bylo by dobré vědět přibližný počet mrtvých z dodaných 800 000 střel. Při studiu války jako rubu dějin jsem se dočetl, že armáda, která dbá účinnosti nábojů, jinými slovy, která střílí najisto, je ztracena; lepší výsledky má voják, dělostřelec nebo shazovač bomb, který nemusí šetřit. Při prvních náletech spojeneckých bombardérů na  vojenské  cíle v Německu se ukázalo, že tyto nálety se nevyplácejí, proto se hledal účinnější způsob bombardování, který se postupně zaměřil na kobercové nálety hustě osídlených měst, až vyvrcholil barbarským útokem na Drážďany 50 dní před koncem války.                                            

Scholzův nesouhlas s Macrovovým a Pavlovým záměrem vyslat vlastní vojenské specialisty na Ukrajinu je podmíněn vědomím, že rakety Taurus by nemohli Němci ponechat na vůli místních velitelů, museli by je vybavit svým vojenským doprovodem. Scholz nechce hrát v této válce podružnou roli, ale právem se bojí překročit limit, který by vyvolal střet Ruska s NATO. Zůstalo by jen u konvenčních zbraní? Mohlo by Rusko vzdorovat mnohnásobné přesile bez použití artomové zbraně? Naproti tomu generál Pavel jedná spíš podle Macronovy výzvy – nebuďte zbabělí, nebojte se riskovat! To je plně ve stylu amerických jestřábů, všech těch Johnsonů, Nixonů, Cheneyů, Rumsfeldů, Bushů, Pompeů a dalších (ano, patří k nim i Kissinger v době své vrcholné slávy), kteří byli s to napínat tětivu války, až vystřelila smrtící šíp. Pavel, na rozdíl od vlády, je pro tuto riskantní hru, zůstává tedy věren svému původnímu heslu podpory Ukrajiny  bez limitu.  Tou nepřekročitelnou mezí není tedy ani bezprostřední nebezpečí atomové války. Pavel jako generál počítá se všemi možnostmi. Ale co mu říká jeho svědomí jako prostého občana, člověka, smrtelníka? Jak bude reagovat, až by se, nedej pámbu, jednou vrátil někdo z našich vojáků z Ukrajiny domů v cínové rakvi? Bude stále hrdý na svou odvahu riskovat?

Na druhou stranu, jak máme rozumět Macronovu vetu proti použití evropských fondů pro nákup tohoto střeliva? V článku v The Economist jeho veto nazvali hnusným (egregious). Ví vůbec Pavel něco o Macronovi? Jakou informaci mu o něm asi dal jeho přítel po boku, dnešní mezinárodní expert na zbrojení? Vyzná se vůbec v Macronovi? Čím si vysvětlí jeho životní dráhu připomínající chod koněm na šachovnici životního úspěchu? Startoval odskokem od slibné univerzitní kariéry do banky Rothshildů, kde se závratně obohatil. Další fází byl čtvrtobrat k politice podmíněný mohutným balíkem peněz: startoval v Hollandově Socialistické straně, tu brzy opustil a založil vlastní pravicovou liberální stranu na osobní použití, ta mu pak umožnila vítězství v prezidentských volbách. Nemusíme být politickými znalci, abychom pochopili, že jedinou vzpruhou jeho jednání je politická kariéra.