Také zběsilé bombardování anglických měst na začátku války bylo projevem kolektivní viny. Vůbec nešlo jen o válečné cíle. Američtí letci sice v prvních fázích války napadali jen válečné cíle, ale když zjistili, že Němci mají výtečnou protiletadlovou obranu, a že nálety se nevyplácejí, postupně přešli k plošnému bombardování obytných čtvrtí německých měst a dokonce v Nevadě postavili napodobeniny německých činžáků, aby vyzkoušeli, jaká bomba jim nadělá větší škody. Strašné bombardování Drážďan několik dní před koncem války princip kolektivní viny dokonale potvrdilo. Byla to pomsta za pět minut dvanáct. Kdyby desetitisíce civilistů nezahynulo v troskách města, ani v nejmenším by tito lidé nemohli prodloužit válku. V jiném rozměru a v jiných podmínkách lze totéž říct o svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Američtí politici a generálové Oppenheimerovi tvrdili, že tento útok uchrání asi sto tisícům amerických vojáků život.

To bylo silně nadnesené číslo, které se také postupně zvyšovalo, aby se použití atomové pumy zdůvodnilo. V Japonsku již kromě zmíněných dvou měst nebylo město, které by stálo za to je rozbořit – o to se již postaral velitel bombardovacích letek. Japonsko nemělo dost potravin, a předběžná mírová jednání ztroskotávala na tom, že Američané nesouhlasili se zrušením císařství. Když atomové pumy již vykonaly své dílo, američtí vyjednavači netrvali na tom, aby byl císař jakoli zatažen do hry.
    

Ve dnech války na Ukrajině princip kolektivní viny vyzvedl Zelenskyj, když prohlásil, že všichni Rusové jsou vinni, že Rusko je teroristický stát ohrožující svobodný svět. Derusifikace nařízená nacionalitickou vládou nerozlišuje míru viny, nebezpečí nebo nevhodnosti – všechny pomníky Rusů bez výjimky musí být strženy, všechna místní jména od pradávna ruská musí být ukrajinizována. Ńepřipomíná nám to něco zvrhlého, barbarského, nacistického, co dobře známě z našich dějin? Naše ministryně, hotová válečná Valkýra, souhlasila s tím, když ukrajinští teroristé místo Dugina omylem zabili jeho dceru. Ve skutečnosti každý, kdo v Rusku souhlasí s útokem na Ukrajinu, si zaslouží smrt. Kolektivní vina jako vyšitá.  Ministryně by si měla přečíst ženevské zákony o vedení války.

Ještě malá vzpomínka na Holandsko. Při fotbalových utkáních docházelo pravidelně  k vandalství. Vlaky, převážející fanoušky, byly jimi často poznamenány, odnesla to rozbitá okna, vypáčené dveře, zničená sedadla – ostatní zaneřádění si domyslíte. Domníváte se, že byl za to někdo z fandů potrestán? Mýlíte se – policie by musela přiněst důkaz, že tu a tu škodu udělal ten a ten člověk. Ochrana jednotlivce převážila jakékoli škody na veřejném majetku. To je v souladu s římským právem, Byzantské právo naproti tomu postupovalo podle podezření, soudci tehdy vycházeli z toho, že Bůh neprávem odsouzeného odmění. Nejsem si jist, zda by nebylo spravedlivé, kdyby všichni přítomní v poškozeném kupé nesli odpovědnost za možné škody. Nemyslím, že by toto opatření řádění vandalů vymýtilo, ale jistě by podstatně omezilo.

Do otázky kolektivní viny vnesl nečekaný příspěvek Bernhard Schlink, německý právník, známý jako autor úspěšně zfilmovaného románu Předčítač. Podle jeho názoru je koncept kolektivní viny ve zvláštních případech oprávněný. Schlink vychází z poválečné situace, kdy mnoho válečných zločinců uniklo trestu. Politikové a právníci vítězných mocností považovali všechny členy zvláštních nacistických organizací, pověřených vykonáváním činů, které drasticky porušovaly ženevskou konvencí stanovená pravidla vedení války, za válečné zločince. Týkalo se to gestapa, zvláštních oddílů SS, vojenské policie a ostatních orgánů vyšetřujících a likvidujících zajatce, a také řídící štáby těchto organizací. Do hledáčků denacifikačních institucí se dostali také všichni členové NSDAP.

Ve chvíli, kdy Adenaerova vláda převzala výkonnou moc od okupační správy, vyšetřování válečných zločinů zkolabovalo; rozhodující roli tu sehrály nové právní dokumenty o „nápravách křivd způsobených denacifikací“ (!). V době vzniku studené války to odpovídalo zájmům amerických a britských politiků a stratégů, kteří neváhali zapojit do přípravy války proti Sovětskému svazu německé specialisty obtížené válečnými zločiny. Nejznámějším případem takového generálního pardonu byl generál Reinhard Gehlen, který vedl vyšetřování sovětských válečných zajatců způsobem překračujícím všechny  právní a etické normy. Pro svou profesionální zdatnost byl pověřen vedením Spolkové zpravodajské služby.
    

V době, kdy se připomínalo 70 let od popravy Milady Horákové, organizace Dekomunizace vydala plakát s jejím portrétem opatřeným nápisem „Zavražděna komunisty“. Není to názorný příklad uplatnění kolektivní viny?

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX