Stalo se tak v březnu 2014, kdy američtí zákonodárci schválili dokument The Ukraine Support Act (Zákon o podpoře Ukrajiny), který byl strategickou reakcí USA na obsazení Krymu ruskými vojsky. Měli kongresmani na mysli posílit demokracii, vykořenit korupci, podpořit hospodářskou a kulturní úroveň, podpořit  práva menšin? Vůbec ne, šlo především o vyzbrojení Ukrajiny jako předsunuté vojenské základny. Tento zákon se nebezpečně podobá dvěma jiným –  Trvalé svobodě z roku 2001 a Irácké svobodě o dvě léta později. Oba tyto dokumenty stály u zrodu vpádu amerických ozbrojených sil do Afghánistánu a Iráku.

   

Američtí politici ještě před pučem roku 2014 počítali s tím, že jim vláda vzešlá z oranžové revoluce umožní vybudovat na Krymu vojenskou základnu; k tomu mělo dojít v roce 2017, kdy končila smlouva s Ruskem o pronájmu přímořské části poloostrova.  Americká základna v Sevastopolu by byla pro Rusy nesnesitelnou urážkou. Oni si dobře pamatují, jak se tato stará pevnost zapsala do dějin, poprvé za Krymské války  (1853–1856), kdy Rusko čelilo vojenskému vpádu  turecko–anglicko-francouzské koalice, po druhé za vpádu německých armád do Sovětského svazu; lidé v Rusku nezapomínají na to, jak sevastopolští obránci 7 měsíců vzdorovali obklíčení a Němci byli donuceni přivést na Krym po železnici největší německé děl, které bylo s to proměnit pevnost v hromadu trosek. Americkým kongresmanům však takové historické reminiscence nic neříkají. Rusové však dobře vědí, že americká základna v Sevastopou by jejich zemi rázem vystavila nenadálého útoku a že bez válečného loďstva na Krymu by ztratila status velmoci.  

                                             

Desítky států, zejména ty, na jejichž území měli Američané vojenské základny, prohlásily válečnou operaci Rusů za akt  n i č í m   n e v y p r o v o k o v a n á   a g r e s e.  V západních zemích se ke slovu ihned přihlásila chytrá moc (smart power) médií, aby v dokonalé souhře s mocí výkonnou a soudní zabránila hlasitým protestům té části veřejnosti, která dosud nebyla dostatečně zpracována dlouholetou mediální masáží.
   

V těchto dnech došlo k nechutnému napadení ukrajinské holčičky českými spolužačkami. S ukrajinskou holčičkou soucítím a v duchu se jí omlouvám. To se jí nemělo stát. Přesto, nebo právě proto, je třeba se zamyslet nad tím, o čem tato příhoda vypovídá. Nevím, co české holčičky vyprovokovalo, ale je zřejmé, že reagovaly na  ukrajinsko-ruskou válku, o které leccos zaslechnou v rozhlase a v televizi, ale především doma a na ulici. Skutečnost, že před ukrajinskou holčičkou hájily Rusy, svědčí o tom, že nevěří tomu, čím překypují naše média. Samy si ovšem nic nevymyslí, tlumočí názory lidí ve svém nejbližším okolí. Doufám, že se tu neobjeví nějací bdělí strážcové a udavači, kteří by žádali příslušné orgány, aby začaly vyšetřovat a prověřovat rodiče a příbuzné provinivších se děvčátek. V této souvislosti se mi vybavila dětská vzpomínka z doby, kdy jsem chodil do druhé třídy. Psal se rok 1937, ve Španělsku a v Habeši probíhala válka (cukráři nazvali tehdy čokoládovou kouli habešskou bombou) a mezi školáky vznikaly zvláštní spory vyjádřené sugestivní otázkou – S kým jdeš? Komu fandíš? Pokud někdo volil tu nebo onu stranu, opakoval pouze to, co slyšel doma.

Pokračujme ještě chvíli v úvaze o dětském rusko–krajinském sporu. V těchto dnech jsem v zahraničních novinách zahlédl fotografii skupiny nastoupených ukrajinských děvčat zdravících vztyčenou paží. Nevím, zda si byly vědomy toho, co hajlování znamená. Jejich cvičitel to bude zcela určitě vědět. Snad by jim také dovedl vysvětlit, proč Zelenskyj udělil zvláštnímu vojenskému oddílu čestný název Edelweiß.
   

Dovolte ještě dvě okrajové poznámky na téma dětí a politiky.  Fritz Mauthner, pražský filosof a spisovatel, Masarykův vrstevník, který studoval na stejném gymnáziu jako Kafka, vylíčil v románu Poslední Němec v Blatné agresivní jednání českých chlapců, kteří se štítí hrát s německými dětmi jen proto, že jsou Němci. Autor viděl v českém národním vědomí zlé znamení. Ale vůbec ho neznepokojovaly politické poměry v Rakousku, které odpíraly Čechům i jiným Slovanům národní práva. Masaryk již tehdy upozorňoval, že existuje právo státní a církevní, ale žádné národní právo. Výrazně se  to projevuje i dnes, kdy se zamlčuje, že příčinou války na Ukrajině jsou dlouhodobé neutěšené národnostní poměry. Ukrajinský nacionalismus se již před světovou válkou a zejména během ní vyznačoval nenávistí vůči Polákům, Rusům a jiným národnostem, kulminující terorem nejhoršího typu. Nešlo tu již o biblické oko za oko, zub za zub, nýbrž o nevybíravé rozbíjení lebek.
   

Druhá poznámka nás vrací na samy začátky národního obrození. Jde o dopis Josefa Dobrovského, který v dopise Václavu Hankovi (30.8.1828) uvádí žertovnou vzpomínku z dětství, kdy ho napadali a mlátili čeští kluci v domění, že je Němec. Zaznamenal také jejich posměšnou průpovídku: Němec brouk, hrnce tlouk, pod lavici házel.
   

Jisto je jedno: děti bývají, v dobrém i zlém, zrcadlem dospělých, a jsou s to si rychle osvojit a hajit národní vědomí. V tom by měly být dnes vzorem nejednomu dospělému.