To působí depresivně, konec války je v nedohlednu. Do popředí jde  emociální reakce, která mobilizuje všechny skutečné nebo fiktivní argumenty pro nelítostnou a ničeho se nezříkající válku s islámskými teroristickými organizacemi, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.                        

    

Buď jak buď, musíme si položit otázku, zda odpor Palestinců, vystavených vůli i zvůli vládnoucích Izraelců, je legitimní. Místo toho, abych se zdlouhavě pouštěl do rozboru této otázky, dovolím si druhou odbočku. Vracím se k jedné z osobních vzpomínek na dobu, kdy Izrael sváděl boje o udržení holé existence s mnohonásobnou převahou arabských států zaštítěných navíc agresivním islámem. V té době – bylo to za války o nezávislost Izraele (de facto o přežití židovského státu a etnika) – jsem působil v Amsterodamu a události jsem den ze dne sledoval s panem Vilémem Kahanem, s nímž jsem se krátce předtím seznámil. Životní osudy chudého židovského chlapce z Podkarpatské Rusi jsou dokladem toho, jak překotné politické události do základu mění osobní záměry a aspirace nikým nechráněného jedince. Kahanův život je úzce spojen s jeho oddaností komunismu a Sovětskému svazu. Po Mnichovu uprchl do Sovětského svazu, kde byl zatčen a bez skrupulí poslán do koncentračního tábora kdesi na Sibiři. Když vypukla válka, přihlásil se do Československého armádního sboru Ludvíka Svobody, odkud pak ho po krátkém čase přidělili ke skupině československých komunistů, kterou vedl v Ufě Klement Gottwald. Na konci války byl jako výsadkář shozen nedaleko Prahy, navázal kontakt se Smrkovským a v padesátých letech mu hrozilo, že se octne na lavici obžalovaných v obludném politickém procesu. Protože se dobře vyznal v taktice likvidace odpůrců v SSSR, rozhodl se mlčet; týrali ho roční samotkou v nevytopené a stále osvětlené cele, omrzly mu nohy a málem nepřežil, ale nedostali z něho ani slova. Nemohli ho využít či zneužít jako zrádce strany, nemohli z něho vytřískat přiznání. V době Pražského jara pracoval v kabinetu Smrkovského, po invazi tanků byl ohrožen a musel Prahu opustit. Nejdřív krátce pobýval v Bělehradě na ambasádě, později, kdy  již Jugoslávie nebyla bezpečná, se dostal do Amsterodamu, kde získal místo v Ústavu mezinárodního dělnického hnutí. Jeho osobní zkušenosti a znalosti mu umožnily podstatným způsobem dokumentovat poměry v Komunistické internacionále. (Myslím, že by bylo záhodno tuto část Kahanovy pozůstalosti důkladně prozkoumat.)
     

Vraťme se zpět k izraelské otázce, jak ji tehdy na začátku 70. let komentoval můj přítel. Utkvěla mi jedna jeho poznámka:  – Pokud si Izraelci zvyknou na vojenskou sílu a na roli trvalého okupanta, dostanou se na scestí a v budoucnosti se jim to může zle nevyplatit. –   Vybavuje se mi, že jsme se v té době shodli na mínění J.-P. Sartra, který spojoval řešení izraelské otázky s podmínkou, že se dostane k moci izraelská a arabská levice.  

Pouze dominantní řešení sociální otázky může omezit působení náboženského a nacionálního fanatismu a vytvořit podmínky spolupráce a míru. Se zděšením jsme později  zaznamenali, že náboženští fundamentalisté na obou stranách podnikli útok na vlastní politiky, kteří měli dost moudrosti a statečnosti, aby sjednali mír. O čem svědčí atentát na egyptského prezidenta Anvara Sádáta, kterého v roce 1981 zavraždili islámští fanatici, odpůrci politiky „otevřených dveří“ a spolupráce s Izraelem?  A není to koneckonců stejný osud, který potkal izraelského prezidenta Jicchaka Rabina o čtrnáct dní později, kterého zastřelil člen americké ortodoxní sekty za to, že považoval ústupky arabským muslimům za zradu židovské víry?

Dnes nejde o to, kolik lidí stojí za Izraelem, jehož válka je v rukou nespolehlivého a mnoha kauzami zatíženého politika, a zda tento počet převyšují příznivci palestinského odporu v arabských zemích a ve světě, nýbrž o to, zda se vůbec na jedné i druhé straně najdou lidé schopní kriticky posuzovat jednání svých politiků a generálů, ať již je nazveme mstiteli nebo teroristy, kteří překračují hranice dané konvencí o dovoleném způsobu války.     

Tuto válku nerozhodne podpora Izraele Spojenými státy, NATO a Evropskou unií, ani sourodé nebo nahodilé srocení zemí ovládaných tím či oním druhem islámu nebo tím či oním typem antiamerického, antizápadního postoje. Do hry mohou pozitivně zasáhnout jen síly, které budou  uvnitř  obou táborů v opozici vůči fanatickým ideologům a válečníkům. Ale kde dnes nějaké statečné hlasatele ukončení války najdete? Kdo si dnes troufne porušit posvátnou povinnost pomsty a cti?    

Prvnizpravy.cz - Mojmír Grygar: Šťastné veverky ve stínu Tálibánu                     

Lze v této oblasti najít ostrůvky srozumění? Není takovým neuvěřitelným paprskem světla v temnotě jednání o společné abrahámovské mytologii, která je základem tří monoteistických náboženství – judismu, křesťanství a islámu?  V dějinách se najde nejedno období, kdy Židé slavili s vyznavači koránu společně svátky, kdy mezi jejich obcemi nevyvstávaly žádné etnické spory a kdy rozhodujícím tmelem jejich přátelského soužití bylo vědomí, že Starý zákon a korán obsahují důležité společné příběhy. Nadto – a to je třeba zdůraznit – staré židovské a islámské obce spojovalo stejné přírodní, dějinné a zvykové prostředí. Sledujeme-li život lidí v Hajfě nebo v Tel Avivu s tím, v  jak uzavřeném a  hospodářsky, kulturně a civilizačně odlišném prostředí žijí lidé natěsnaní v Gaze, hned se vtírá otázka, že takové rozdíly samy o sobě, nehledě na příčiny, které je vytvořily, vytvářejí neviditelné a nebezpečné napětí; je to, jako byste vedle sebe postavili dvě nádoby s tak rozdílným tlakem bez obav, že se tenká přepážka mezi nimi jednou prolomí.
    

Kdo chce pocítit absurditu této malé země, která je navíc rozdělena mohutnými zdmi klikatícími se  širokým řečištěm v nerovném terénu, nechť se seznámí s fotografiemi Josefa Koudelky v knize Zeď. Izraelská a palestinská krajina. Kdo takové poškození země, která se stala před dvěma tisíci lety rodištěm židovské a křesťanské víry, považuje za nezbytný výsledek židovsko-arabského konfliktu, a kdo řešení tohoto stavu hledá v nápravě starověkých křivd, nechť je prohlášen za  nenapravitelného podněcovatele věčné války, kterou Hospodin zkouší věrnost svého vyvoleného národa. Poptejte se kteréhokoli přesvědčeného muslima, co o tom soudí, a on vám pohotově vybaví zrcadlovou podobu stejného příběhu jen s jiným, protilehlým, jak by se dnes řeklo, heslem a kódem.
    

Je nad mé znalosti a síly dále tuto myšlenku rozvíjet. Jen mi teď nejde z vizuální  paměti televizní snímek podivné potyčky jeruzalémské policie s ortodoxními Židy, kteří odmítají nejen službu v armádě, ale také instituce a nástroje moderní civilizace. Z přímého svědectví znalců ortodoxní čtvrti v Jeruzalémě vím, že postavení žen v těchto  dobrovolných ghettech se příliš neliší od poroby, které jsou podrobeny ženy  pod vládou Talibánu. Nelze se domnívat, že tento podivný historický relikt vůbec nic nemá společného s dnešní válkou, která jako ničivý oheň zachvacuje stále větší prostor země a jeho okolí. 

Není žádným tajemstvím, že ortodoxie, posvátná náboženská víra, se na obou stranách fronty prosazuje jako ničivá síla. Spolu s ní se projevuje krutá dialektika války: Čím víc kdo v Izraeli útočí na Írán, a čím víc kdo v Íránu utočí na Izrael, tím víc posiluje jejich vzájemné nepřátelství a jednu i druhou stranu žene do extrému. Pouze mír může vytvořit podmínky pozitivních změn, pouze mír dá šanci demokracii, humanismu a spolupráci.
    
Psychiatrie pracuje s pojmem korektivní zkušenost. S tou se člověk setkává, když se nenaplňuje jeho zlé očekávání. Podobnou situaci popsal Victor Hugo v Bídnících:  galejník Jean Valjean ukradne vikáři stříbrný příbor, ale když policie zloděje dopadne, kněz prohlásí, že on mu ty příbory daroval. Je to vynikající výchovná lekce – cesta k nápravě zloděje se otevřela.                                         

Napadá mě bláznivá myšlenka: Co kdyby američtí politici přiměli izraelské, aby vyzvali představitele Íránu k ukončení vzájemného ostřelování. Obyvatelé obou zemí by si oddechli, snad by se tím pootevřela cesta k ukončení bojů. Podobně by mohl Zelenskij zrušit zákaz výuky ruštiny na školách, případně by také mohl dát odstranit pomníky Bandery a Šucheviče, které obnažují nacistické kořeny ukrajinského nacionalismu.  Jako kompenzaci za tuto vstřícnost by Kyjev mohl žádat Putina o ukončení bombardování energetických zdrojů země. Současně by mohl papež František připomenout a objasnit metaforický význam Kristova paradoxního výroku: „Milujte své nepřátele!“ Obávám se, že by se to ani tak významné a oblíbené světové osobnosti nepodařilo. Když duní děla, vybuchují bomby a valí se oblaka dýmu, lidský hlas ani nápravné gesto nemají šanci.