Před sedmi lety jsem napsal knihu O válce  jako o legálním vraždění. Reagoval jsem tím na záplavu knih o první světové válce, jejíž příčiny i zdánlivě renomovaní historici vysvětlovali tklivou legendou o tom, že císař pán přece nemohl nechat atentát na následníka trůnu nepotrestán. Bylo nemožné uvěřit tomu, že tato podivná vražda mladého nenávistí rozpáleného srbského nacionalisty mohla být rozbuškou k tomu, aby se na různých stranách Evropy daly do pohybu milionové armády, aby se po čtyřech letech války octly tři monarchie v troskách a aby válka zanechala za sebou spoušť, v níž se dobře dařilo doutnajícím jiskrám, které mohly po dvaceti letech rozpoutat nový, ještě zhoubnější, požár.

    

Příznačnou rehabilitaci války jako takové vyjádřil Ondřej Neff, vychovaný v prostředí, v němž se věřilo, že mír může zažehnat hrozící proměnu studené války v horkou. Když po listopadovém převratu dostal příležitost navštívit mohutné opuštěné protiatomové kryty v Americe, tato výjimečná zkušenost posílila jeho přesvědčení o možnosti trvalého míru. Tehdy ovšem netušil, že po dvaceti letech označí  tuto víru jako „neuvěřitelnou blbost“. Buď jak buď, dnes přijal oficiální pravdu o válkách jako nezbytnostech, které mají nejen smysl, ale jsou dokonce nezbytné. Jako historik dospívám k šokujícímu zjištění, že snad nikdy nenabyla u nás propagace války, spolu s negativním odsudkem mírového úsilí, takové intenzity a agresivity, jako dnes. Netýká se to jen války na Ukrajině, v pásmu Gazy a v přilehlých oblastech (přibyl k tomu převrat v Sýrii, kde se zřejmě bude opakovat drama Afghánistánu, Iráku a Libyje), ale také stále obecnějšího povědomí o tom, že války jsou údělem člověka (condition humaine), a proto nesmíme naletět naivnímu pacifismu, o němž jeden náš stratég již před lety prohlásil, že „se rozlézá jako mor“.
    

Ne, nevzdálil jsem se od tématu článku, jen jsem uvedl celkovou atmosféru doby, která vytváří chmurné pozadí těm nesčetným krvavým incidentům. Dnes už nejde jen o Havlem nazvanou blbou náladu, ale o něco mnohem horšího – o kapitulaci před nevyhnutelným fantomem války, o legalizaci násilí jako něčeho pozitivního.             

Ptejte se mladých lidí vstupujících do života, ptejte se dospívajících, ptejte se dětí schopných ovládat televizi, mobil a počítač, ptejte se jich, jak se těší na budoucnost. Myslíte, že vítají hrozící všeobecnou nebo nějak zmodernizovanou brannou povinnost? Myslíte, že nevidí ve zbrojení, které papež František nazval “šílenstvím“, bezprostřední hrozbu?  Myslíte, že si děti budou malovat budoucnost na růžovo, když už poznaly, jak se válka stává stále víc osou vládní politiky, jak se na ni vydává stále víc peněz, jak se všechno zdražuje, jak jsou lidé nerudnější a jak to všude jde od deseti k pěti? Udělejte, prosím, ničím nezkreslený průzkum veřejného mínění těchto nositelů nejbližší i vzdálené budoucnosti a budete překvapeni, s jakými obavami se setkáte. Ptejte se také jejich rodičů, jak vidí svět, v němž budou jejich děti žít. V plechovém dunění vládních výzev ke zbrojení a militarizaci politiky lze snadno přeslechnout pláč rodičů, kteří mají strach o své syny. Marně jim dnes kněz, univerzitní učitel morálky, káže, že jim nic nehrozí, že svět byl vždy v krizi a že záleží jen na nich, jak si ustelou. Jen ať se nebojí, vše leží v rukou každého z nás a na to vše se dívá klidné Boží oko respektující naši svobodu a vůli. Nic to nemění na každodenní skutečnosti – ať si lidé na prahu života kdykoli a kdekoli otevřou televizi, ať zabrousí na ten nebo onen program, ať si najdou na počítači jakékoli zprávy, filmy, hry nebo rodiči zapovězené kanály, všude se na ně vyvalí neuvěřitelná směs násilí, strachu a zla. 

Jan Patočka již v roce 1968 vyjádřil zděšení nad tím, že žijeme v době, kdy „zločin je natolik rozšířený, že působí jako normální činnost“, a stává se, dodejme, jedním z hlavních námětů masmédií a komerční kultury. Kde mají mladí lidé najít naději, že rostou do světa stále lepšího, bohatšího, úspěšnějšího? V kultuře, která by jim měla zprostředkovat širší a objektivnější přístup k poznání světa, najdou jen potvrzení těch nejhorších zkušeností. Zamysleli se programátoři  filmové a televizní produkce, jaký škodlivý škvár opakovaně veřejnosti nabízejí, když zas a znovu opakují filmy, jako Hodný, zlý a ošklivý, Základní instinkt, Pověste je vysoko, Buzíci a další podobné „kultovní trháky“? Ani populární francouzské gangsterské filmy s oblíbenými hrdiny, kteří hrají stále sami sebe, nevyvolávají u diváků právě ušlechtilé pocity, spíš je učí vidět ten mumraj světa s notnou dávkou šibeničního humoru a cynismu.

Představte si děti v rodině, kde rodiče mají plno starostí se svým zaměstnáním  a kde dopřávají potomkům volnost; vžijte se do dětského vnímání světa, kterému je otevřen svět násilí a hrůz. Kolik jen ta nedospělá bytost musí během let střebat zlých a hnusných scén, kolik musí vidět a nějak zažít vražd, zabíjení, krveprolití a perverzí! Napodobování, jak popsal Aristoteles ve svých úvahách o mimesis, je základem výchovy a v dětském věku hraje klíčovou roli. Ale co se stane, když dítě propadne napodobování zlého, škodlivého, ničivého jednání? Co když se octne ve stresu a tuto zkoušku neunese? Je známo, že vizuální vjemy podněcují napodobování mnohem snáze a silněji než dojmy z četby nebo ústního podání. A jsou to právě tvůrci škodlivého zboží, kteří nešetří barvami, vůněmi a drastickou naléhavostí obrazů a scén. Oko podněcuje víc hmat a druhotné smyslové vjemy, než centra vědomí, úsudku, racionality.
    

Pokud je dítě geneticky v pořádku a pokud mu matka a otec poskytují nezbytné výchovné podmínky – péči, lásku, něhu nebo racionální a kulturní impulzy, dítě se těch negativních představ zbaví, a vyjde z toho ringu na štítě. Ale pokud má vrozené negativní sklony, pokud je ovládáno druhým základním pudem – posedlostí smrtí (Thanatos), může propadnout zoufalství, které se neprojevuje nebo nemusí projevovat viditelnými příznaky, nýbrž se odehrává vskrytu, uvnitř vědomí, až nešťastník dospěje k přesvědčení, že s tímto světem nechce mít nic společného a že jediným řešením je radikální konec spojený s rozkoší zabíjení a msty na živých nepřátel kolem.
   

Rozhodujícím  pozadím této ztráty víry v život a  masochistické pomsty je dnešní apologie války a násilí, rozbuškou ničivé euforie se pak stávají hrdinové masové kultury. Před lety jsem zaznamenal nesmyslný vandalismus školáka, který si vybil svůj vztek tím, že poškodil náhrobky na  židovském hřbitově. Už tehdy policie zjistila, že chlapec se chtěl vyrovnat hrdinovi násilných seriálů, kterého obdivoval. Ale nikdo z odpovědných lidí tomu nevěnoval pozornost, a když paní Taťana Fischerová hlasitě reagovala proti záplavě toxického filmového zboží, byla umlčena jako škarohlíd neuvědomující si právě získanou svobodu myšlení a jednání.
     

Srovnáte-li román Darmošlapové, v němž Pasolini líčí život chlapců z proletářských rodin v poválečném Římě, s románem Roberta Savianiho Piraně, popisujícím drastické řádění dětských gangů v dnešní Neapoli, dospějete k paradoxnímu závěru, že kruté sociální podmínky po válce nevyvolaly u chudých římských bezdomovců nebo ztracenců žádné násilné jednání, zatímco hrdinové Savianiho vyprávění jsou převážně děti středostavovských rodin a jejich sklon k násilí a vraždění je jednoznačně podmíněn napodobováním hrdinů kriminálních románů, gangsterských filmů, hororů a podobných orgií zla. Když jsem slyšel o masovém vrahovi z Filosofické fakulty, nepochyboval jsem ani na okamžik,  že tento zoufalec mohl být závislý na zmíněných násilných filmech, a také to později vyšlo najevo.

Amerika, známá jako kolébka této epidemie, je také na špici výroby zboží, jež ji podněcují a vyživují. Ne náhodou jakékoli pokusy označit ji jako  společenskou  nemoc, nevedou k zákonům, které by ji definovaly a omezily. Úřadům nejde o nápravu důsledků, nýbrž o odstranění příčin. V oficiálních zprávách se tyto vraždy posuzují jako soukromé  záležitosti, jimiž se zabývají policisté a lékaři. Těm stačí zjistit ten či onen osobní motiv a tím jejich práce končí. Pokud jde o společenské kořeny zoufalého jednání, vždy se najdou odborníci, kteří ochrání obchodníky se zbraněmi a investory a výrobce „zábavního“  konzumního zboží. Používají se přitom pádné argumenty. Například ve Formanově filmu o Larry Flyntovi, úspěšném obchodníku s bílým masem, je dokonce jeho podnikání kryto ideou politické svobody.                                             

V oblasti ochrany potravin a zboží před škodlivými látkami se již zaznamenal jistý pokrok, ale ochrana duševního zdraví zatím nedostala šanci. Je to jeden z paradoxů západní civilizace, která nectnostem kapitalismu dává vždy přednost před morálkou demokracie. Kolik ještě zažijeme krvavých událostí, než se společnost, pyšná na svobodu, prosperitu a lidská práva, zmůže na radikální změnu škodlivého chování?