....a sám nemůže rozhodnout o pokračování operace, protože by si nemohl vzít na svědomí tak velké počty ztrát. S podobným sdělením se francouzští generálové obrátili na svou vládu. Vilém II. ani Clemenceau však nedovedli přenést přes srdce, že by si sedli k zelenému stolu s prázdnýma rukama. Volili tedy cestu do pekel a o dalších milionech mrtvých se již nemluvilo, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Mojmír Grygar.
Francouzi sice zvítězili, ale utrpěli přitom nesnadno zhojitelnou demografickou katastrofu, která přispěla k tomu, že synové francouzských obětí již nebyli s to ve válce o dvacet let později vydržet nápor Hitlerovy armády. Nejhorší na tomto scénáři je, že nikdo za zabití 7,9 milionů Francouzů a 5,6 Němců jako by nebyl zodpovědný. Versailleská konference právem vinu za rozpoutání války přenesla na říše ovládané německými dynastiemi, ale říšští i rakouští aristokraté, politikové a generálové svou vinu nikdy nepřiznali; stejný názor vyznávala, bohužel, i většina německého obyvatelstva v Německu a Rakousku.
Druhým varovným dědictvím první světové války je, mírně řečeno, nedomyšlená a touhou po pomstě poznamenaná mírová smlouva. V této souvislosti si připomeňme o sto let starší Vídeňskou mírovou konferenci, která řešila osud evropských států po Napoleonově pádu. Na tomto jednání se nám velmi mnoho věcí nelíbí; především už to, že mezi diplomatickými koryfeji tohoto jednání byly tak proradné a amorální osobnosti, jako Tayllerand a Metternich.
Ale Bertrand Russell v historické úvaze dochází k závěru, že v té vyhraněné monarchistické a zpátečnické společnosti přece jen ještě zavanul vliv osvícenství. Příznakem toho bylo přesvědčení, že poražená a rozvrácená Francie nesmí být nemilosrdně sražena na kolena a že tento velký národ musí dostat příležitost vylízat se z ran. Vídeňské jednání tří císařů přineslo rozvrácené Evropě na dlouhou dobu mír. Vítězné mocnosti se pravidelně scházely a společně řešily aktuální situaci. Proč, ptám se dnes, takovou míru osvícení neměli vítězové první světové války? Proč uvalili na Německo takové daně, které musely každý režim hospodářsky zničit, povalit? Proč Amerika, v závěru války spojenec, neslevila z francouzských válečných dluhů ani cent. Vynořuje se otázka viny za druhou světovou válku, ale to je téma vymykající se této úvaze.
Co z této drastické zkušenosti platí pro dnešní válku na Ukrajině? Zelenskij a s ním všichni západní politici, kteří Ukrajince zapřáhli do své dlouho plánované války s Ruskem, si neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že další oběti a hmotné ztráty těžce postižené zemi způsobí takový krvavý demografický a civilizační zářez, že to obyvatele Ukrajiny všech národností a jazyků poznamená do té míry, že se s tím budou mnohé následující generace jen těžce vyrovnávat. Jde mi mráz po zádech, když slyším západní investory a politiky, jak se tísní ve frontě na lukrativní zisky při obnově zbrojovek, elektráren, plynáren, vodáren, budov a jiných zničených závodů a objektů. Při těchto jednáních se ovšem nemluví o obnově schopnosti lidí vyrovnat se s masivní ztrátou svých blízkých.
V sáhodlouhých komentářích samozřejmě neuslyšíte ani slovo o nutnosti obnovit důvěru mezi Ukrajinci, Rusy a jinými národnostmi. Vrchol hanebnosti vyjadřuje citát jednoho dnešního článku: Válka je vlastně dobrá věc, tedy z pohledu statistiky... Ale statistiky ukazují především něco jiného, zejména že válkou je postiženo 75 % rodin této země. O kolik procent se ještě musí zvýšit počet rozvrácených rodin Ukrajiny, aby to stálo za to „přinutit Rusko k míru“?
Není-li sama nynější demografická katastrofa (k zabitým a zmrzačeným přičtěme ještě miliony lidí, kteří, ať již z nutnosti nebo s vyhlídkou na lepší vyhlídku své existence, opustilo vlast), dostatečným varováním, ptejme se Zelenského, generály armády a Národních gard, zda nejsou hnáni vidinou pomsty, která nastane, až srazí Rusko na kolena. Kdo jen trochu zná dějiny Rusů a jejich povahu, nikdy nemohl takovému nesmyslu věřit. Ne tak náš bývalý kancléř a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který již v roce 2022 prorokoval ve vídeňských novinách, veden vidinou osudu Německa v minulém století, porážku a rozpad Ruska, jeho rychlou demokratizaci a pak další použití ve válce s Čínou.
Skutečnost, že země NATO neustávají dodávat rozpadávající se Ukrajině zbraně a peníze a že Zelenského, ukrajinizovaného Rusa, berou stále jako představitele Ukrajiny, nevěstí nic dobrého. Západní politikové a generálové, ohlušení vlastní dlouholetou protiruskou propagandou, již sice v rozpad Ruska nevěří, ale říkají si, že neuškodí, když ještě ustupující ukrajinští vojáci zasadí zemi, jejíž nevyčíslitelené přírodní bohatství jim stále nedává spát, několik bolestivých šťouchanců.
Vzbuzuje obavy a údiv, že kompromisní příměří, o němž se již mluví, se vydává pouze za časový odklad nové války, která konečně najde ono kýžení řešení ruské otázky. Merkelová nedávno přiznala, že Minské dohody byly pouze záminkou k tomu, aby měla Ukrajina dost času připravit se na pozdější válku. Má být tedy i příměří, o němž se dnes mluví, jen novou Minskou smlouvou, přípravou budoucí rozhodující „poslední bitvy“ s odvěkým nepřítelem Ruskem? Náš pan prezident si to myslí. Když byl studentem komunistické rozvědky, jistě nemohl získal žádné spolehlivé historické vzdělání. Ani na britských královských školách v 90. letech neztrácel čas zbytečnými úvahami o dějinách. Voják bojuje, neleží v kronikách, učí se vítězit, ne sjednávat mír.
Zelenskij, po zinscenované provokaci v Buči, která mu svázala ruce, si neuvědomuje, že hraje předem prohranou hru. Vůbec si nemůže připustit riziko, které dopadá na Ukrajince a cizí vojáky v ukrajinských uniformách, ale ne na západní dodavatele zbraní, peněz a účelového mediálního arzenálu. Porošenko i Zelenskij souhlasili s bojkotem Minských dohod, které mohly ukončit občanskou válku na východě země, aniž by došlo ke změně hranic. Stačilo dodržet a splnit to, co Ukrajina potvrdila po rozpadu SSSR, že zaručí 8 milionům Rusů-starousedlíkům národní práva, a k žádné válce by nedošlo.
Merkelová nedávno otevřeně přiznala, že s Macronem podepsala Minské dohody s vědomím, že je třeba dát Ukrajincům čas vybudovat silnou armádu, která by by byla s to s masivní pomocí západních mocností podřídit ruský Donbas a Luhansk kyjevské vládě. Také obsazení Krymu bylo na programu, ač by to nutně vedlo k válce s Ruskem. V létě 2021 se již ukrajinští plukovníci chlubili zahraničním novinářům v kyjevské kavárně, jak jsou již skvěle vyzbrojeni a že si mohou s milionovou armádou dovolit válku s Ruskem. Samozřejmě věděli, že americký jestřáb McCain v roce 2017 navštívil elitní jednotku Azov a přislíbil, že během několika let jim Amerika pomůže obnovit jejich hranice po rozpadu SSSR.
Dnes už je situace zásadně jiná – v západních novinách již zaslechneme sýčky prorokující Americe porážku afghánského rozměru. Buď jak buď, stále se vynořuje a stále bude se připomínat neodbytná otázka, kdo bude odpovědný za další oběti v této válce, které se mohla Ukrajina vyhnout, kdyby respektovala národnostní práva početného ruského obyvatelstva a kdyby Putin nesáhl, jak je zvykem v kapitalistickém světě, po násilném řešení.
Čas hraje v opotřebovávající válce ve prospěch Rusů, ale živým ukrajinským, ruským a zahraničním vojákům hrozí smrtí. Přejme jim, aby se čas války zpomalil a ustal.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
