Vezmeme-li v úvahu nejsarší literární památky, starořecký epos Illias a Starý zákon, nebude to zrovna  povzbudivá četba. Homérův epos je velkolepá oslava války, síly, statečnosti, dobyvatelské nenasytnosti, ke které loupeže patří jako něco samozřejmého.  Ve Starém zákoně je přítomna stejná válečná vášeň a krutost; značnou část dějin Abrahámových potomků tvoří popisy válek, které vyvolávají elementární lidské vášně zajistit si potravu, zničit vetřelce ohrožujícího ženy, stáda, studny, révu. 

 
Nikdo z kriticky myslících lidí si nemůže nepoložit otázku, kam se dostalo dnešní lidstvo, které závratnými a nevídaně rychle se šířícími vědeckými objevy otevírá novou éru. Jak je možné, že právě ve chvíli, kdy lidem věda poskytuje možnost úspěšně řešit všechny pověstné rány egyptské, jimiž Hospodin trestal hříšníky, jak je možné, že právě v této éře prožilo lidstvo dvě světové války, hodné zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, a proč se ani po nekrvavé likvidaci studené války nepodařilo zajistit mír. Při této příležitosti připomenu, že to byl Brzezinski, neslavně proslulý stratég studené války a stoupenec zapojení muslimských džihádistů do války proti Sovětům, který se krátce před smrtí vzpamatoval a nově zvoleného prezidenta Trumpa vybízel, aby vyhlásil Trumpovu doktrinu založenu na spolupráci tří velmocí – USA, Ruska a Číny. Zdá se, že tehdy Trumpa ovlivnil ultrapravicový propagandista Steve Bannon, který hlásal nenávist k Číně, největšímu nepříteli Ameriky. Trump nechystal a ani dnes nechystá žádnou mírovou doktrinu, je věren vizi o obnovení prestiže Ameriky, jeho heslo MAGA (Make America Great Again) především platí jako návrat k imperiální velikosti země poškozené břídily – Bidenem, Bushem, Obamou.  
     

Dnes, kdy nevyřešné národnostní  spory na Ukrajině přerostly v hybridní válku Západu s Východem, kdy na uzdě držená nepřátelství v Izraeli vznítila mstící válku biblického typu, kdy v Africe probíhají krvavé kmenové války a kdy události v Sýrii hrozí novou vlnou islámského džihádu působícího ve všech azimutech, v této době se válka stává zakládajícím faktorem mezinárodních vztahů. Proč je tomu tak? A je to náhoda, že se dnes násilí stává běžným jevem každodenního životního provozu a že je také hlavním námětem masové kultury?
   

Papež František, poslušen  poselství evangelia, nazval paušální výzvu ke zbrojení šílenstvím. Latinské přísloví  „si vis pacem, para bellum“, chceš-li mír, připravuj válku, nemá obecnou platnost. Ve starověku byl boj mocností za rozšíření moci něčím samozřejmým, také války mezi řeckými polis patřily k normálnímu běhu věcí. Pax, mír, znamenal smlouvu o neútočení. Období míru bylo tedy něčím zvláštním, co se vymykalo běžnému stavu. Není pravda, že čím je množství zbraní větší, tím se válka stává méně pravděpodobnou. Naopak – množství zbraní a stupeň připravenosti armády a občanů k válce vytváří příznivé podmínky pro politické hazardéry. Obojí podporuje iracionální vědomí blížícího se nebezpečí, obojí zvyšuje psychózu války jako stav strachu před něčím fatálním, neodvratitelným. Obojí deptá člověka, ukrajuje mu z krajíce, jeho mozek zatemňuje, bere mu radost ze života. Napadá mě jednoduchá myšlenka, která by radikálně omezila nebezpečí válek: v ústavách států (byly by to první státy skutečně demokratické) by stálo, že v případě války se jí zúčastní pouze dobrovolníci a zoldnéře by zákoln zakázal. Že to je neuskutečnitelné, vím. Ale položte si otázku – proč?
    
Trumpovo přání (jde o spíš rozkaz, protože je doprovázeno vydíráním) o zvýšení nákladů na zbrojení na 5 % rozpočtu jde především vstříc institucím, které se živí válkou – tedy Pentagonu, tajným službám, armádě, výrobě zbraní a finančníkům podporujícím tento základní pilíř americké ekonomiky. Dále to prospívá strategii americké politiky, která je po dlouhá léta uhranuta soupeřením s Čínou, i když protiruské tažení, založené zákonem z roku 2007 (!) o podpoře Ukrajiny, vytvořilo podmínky dnešní války. Když válka vypukla, Karel Schwarzenberg publikoval ve vídeňském tisku prognózu: soudil, že se Rusko rozpadne, potom projde, podobně jako poražené Německo, demokratizačním procesem (bude se ovšem trestat!) a nakonec se zúčastní velkého tažení Západu proti Číně. Jak je možné, že bývalý kancléř a ministr zahraničí, označený po smrti za „vychovatele národa“, je s to si takto pustit pusu na špacír?                        
    

Ptejme se, jaký je dnešní stav americko-čínského vztahu. Podle strategických studií by v případě války americká armáda musela čelit mnohonásobné převaze zbraní a vojáků. Zpráva Jake Sullivana, bezpečenostního stratéga, tvrdí, že  Američané by během několika dní přišli o všechnu munici a raketová zařízení. Jen sama výroba střeliva nutného pro zahájení války by trvala dva roky. „Chraň Bůh, abychom neskončili v otevřeném konfliktu s Čínou“, prohlásil vládní poradce. To je výrok, který vzbuzuje naději. To však neznamená, že by byl tím sám plán radikálního zvýšení munice a zbraní shozen se stolu. K tomu, aby se USA, NATO a symetricky také Čína a Rusko daly do zběsilého zbrojení,  stačí vůle (na druhé straně nutnost) zbrojit. Stratégy a politiky války vůbec nezajímá, do jaké míry zbrojení omezí životní úroveň lidí a jak se zběsilá válečná rétorika podepíše na jejich duševním zdraví.                                         

Musíme se my, Češi, Evropané, občané mnoha států – týká se to i Američanů, kterým je cesta války nepřijatelná, – smířit s vnuceným zbrojením, s krmením toho všežravého monstra? Politici, ekonomové, novináři a všichni, kteří mohou veřejné věci ovlivnit, nechť se nepouštějí do řešení kvadratury kruhu, kdy živení nenasytného chřtánu války je v přímém rozporu s úsilím udržet životní úroveň lidí na snesitelné úrovni. Lidem dřív nebo později dojde, že vláda, která nabízí mladým lidem miniaturní byt za 5 milionů, zatímco s předstihem platí 35 miliard za vojenskou stihačku dodanou až za deset let, nejedná ve prospěch vlastní země. Občané si také uvědomí (doufám, že včas), že režim, který v případě války dovolí cizím vojákům, odpovědným pouze svému velení, použít u nás jakýkoli veřejný i soukromý majetek, je nezodpovědným a nebezpečným vykonavatelem cizích příkazů.
    

Otázka je položena jasně: buď kanóny, nebo máslo. Třetí možnost není.