Na samém konci války již kobercové bombardování tohoto města nemělo žádný vojenský význam, bylo dílem msty, jak to ostatně Britové přiznali. Naše komentáře o náletu na Prahu za bílého dne, který si vyžádal 700 mrtvých a nenahraditelné škody na památných budovách, byly zdrženlivé, mnohé se zamlčovalo. Objevily se obhajoby – Němci do poslední chvíle bojovali bez zaváhání, nevědělo se, jak dlouho ještě válka potrvá. Ale stačí se porozhlédnout po tehdejší situaci  a bylo zřejmé, že to jsou poslední křeče wehrmachtu. Tomu neodporuje skutečnost, žebojová morálka posledních zbytů německé armády příliš neutrpěla.             

Otázka je, proč tomu tak bylo. Jak je možné, že od dob stalingradské bitvy, od bitvy u Kurska, od vylodění spojenských vojsk v Normandii, od nezadržitelného postupu Rudé armády k Berlínu, od vstupou americké a britské armády na německou půdu, už muselo být německým generálům, důstojníkům i prostým vojákům postupně zřejmé, že  vedou  prohraný boj. Můžeme si to vysvětlit tím, že bojovou morálku všech složek armády téměř mechanicky určoval pruský, nacisty vybičovaný dril, nebo se zde objevil nový fanomén, který nám dosud uniká?          
    

O účinku drilu  v jednotkách SS jsem se sám jako kluk mohl v poslednách dnech války přesvědčit. Bydleli jsme v Olomouci co by kamenem dohodil od kasáren SS. Přesvědčili jsme se, že místní posádka bojovala do posledních hodin bez váhání. Krutě nás o tom přesvědčil granát, který dopadl do sklepa, kde jsme se skrývali. Můj bratr Jan byl vážně zraněn – bylo to jen několik hodin předtím, než admirál Dönitz podepsal kapitulaci.  

Několik dní po válce jsem pomáhal uklízet kasárna, dostali jsme na starost také vyklizení slavnostně vzdobeného sálu s Hitlerovou bustou, květinami a nápisem: Treue ist unsere Ehre, Věrnost je naše čest. Vyvěsili si to při památce Führerovy smrti. Byl to příznak fanatismu cílevědomě vštěpovaného nacistickou propagandou. Ale k tomu přistupovala ke konci války každodenní zkušenost masivního bombardování. Průběh války přinesl německému obyvatelstvu trýznivé vědomí, že západní letadla už pravidelně nalétávají na německá města a že všichni včetně dětí a starých lidí, jsou potenciálními objekty smrtících náletů. Němci si zvědomili, že nemohou od lidí, kteří dnes rozsévají smrt, očekávat zítra velkorysost. Státní propaganda účinně podporovala falešné vědomí, že Německo je napadeno ze všech stran (Hitler přece v roce 1940 nabídl Anglii mír). Na konci války byli Němci přesvědčení, že jsou napadeni ze všech  že vedou  obrannou  válku. Tento lživý argument se šířil po válce; stále se tu uplatňoval nacionalismus, který byl mlčky zbaven nacistického nátěru: všechno zlo se házelo na Hitlera a jeho kamarilu. Mnozí váleční hrdinové po válce dávali najevo, že jsou na svá vyznamenání hrdi a zdůvodňovali to tím, že projevovali lásku k vlasti, ne k Hitlerovi.
    

Obyvatelstvo dospělo postupně k přesvědčení, že to jediné, oč se mohli opřít, byla armáda a vláda, která se snažila, seč mohla, ulehčit obětem bombardování jejich úděl. Vyprazdňovaly se sklady ukradeného nábytku a  šatstva, úklidem byli pověřeni i totálně nasazení cizinci (také český ročník 24, patřil mezi ně i můj zraněný bratr). Když po válce američtí zpravodajové prováděli výzkum veřejného mínění, narazili na zeď mlčení a někdy neskrývanoho opovržení.

Vše se postupně proměňovalo, Američané neprováděli konfiskace (Sověti na východě demontovali i koleje) a Adenauer tím, že neprovedl denacifikaci (navenek jakoby vše vyřešil Norimberský proces), umožnil plynulé zapojení německých specialistů v armádě, průmyslu a diplomacii i propagandy do studené války. Když se mohl generál Gehlen, válečný zločinec, který řádil na východní frontě jako černá ruka, stát oporou nové  západoněmecké branné moci, co bránilo desetitisícům bývalých nacistů na všech stupních společenského žebříku rychle se zapojit do válečných příprav proti nepříteli, kterého jim určil Hitler a vzápětí potvrdil Churchill i Truman? Generál Blumentritt, hrdina obou světových válek, pověřený obnovou německé armády s jistým zadostiučiněním konstatoval, že obyvatelstvo bylo do konce války k režimu loajální, nedošlo k žádné vzpouře.
    

Plošné bombardování měst nebylo politováníhodným nedopatřením, nýbrž stratégií vypracovanou Brity a osvojenou Američany. Dlouho po válce natočili v Americe film Memfiská kráska o tom, jak se posádce bombardéra podařilo vyváznout, ač jejich stroj byl těžce poškozen. Důležitá tam byla scéna, když velitel trval na tom, že musí zneškodnit významný vojenský objekt, zatímco hoši z posádky navrhovali, aby se kdekoli zbavili pum a uháněli domů. Nevím, zda film ten příběh letounu z Memphis přesně sleduje, ale pravda je, že i Američané přešli na etiku kolektivní viny a dokonce někde v Nevadě postavili repliku typického německého činžáku, aby vyzkoušeli, jaký typ bomb nejlépem vyřídí takový obyčejný obytný dům. 
    

Vraťme se do Prahy. Za prvé – splést si Prahu s Drážďany je z vojenského hlediska břídilství a z lidského přinejmenším cynismus. Můžeme se vcítit do nálady pilotů, kteří již sice nebyli vystaveni střelbě německých protiletadlových děl, ale směna se protahovala, ztratili kurs a měli přání co nejdřív se zbavit bomb. Bude-li pod nimi to či ono města, je netrápilo, tak či onak je to nepřátelské území, byli unaveni, chtěli se co nejdřív vrátit na základnu. Prý jim docházelo palivo.                                

Platí hořká pravda – když se zločiny stávají něčím samozřejmým, přestávají být zločinem. To platí také o principu kolektivní viny: uplatňuje se, nebo popírá, jak se komu hodí. Když Daniel Herman kritizoval jako ministr na Sudetoněmeckém sjezdu v Norimberku roku 2016 odsun Němců jako akt kolektivní viny, zamlčel, že československé úřady přiznaly návrat občanství každému Němci, který se neztotožnil s nacistickým režimem. Gottwald razil heslo: Není Němec jako Němec.                         

Z nesčetných variací tohoto obvinění, které připomíná rasistickou nenávist, uvádím svědectví ukrajinského spisovatele Stanislava Asejeva, špióna působícího dva roky v týlu nepřítele: „Pokud bude Rusko existovat, bude naším nepřítelem, strategickým protivníkem. I když se zcela změní ruské politické vedení a přijde skutečný liberál, v pohledu na Ukrajinu zůstane Rusko Ruskem (…) Hovořím o kolektivní odpovědnosti národa. Nelze nebrat v potaz, jaký podíl na tom, co se děje, má celý národ.“ Autor se k své divoké nanávisti hrdě hlásí, jde přesně ve šlépějích xenofobního ideologa Stepana Bandery, když prohlašuje, že „nevěří v humanismus“ a vidí v člověku jeho zvířecí původ (přitom zvířatům křivdí, nejsou zvrhlí jako někteří lidé). Kdyby se lidem tohoto typu dostala do rukou atomová zbraň, nepochybuji, že by jí proti Rusům použili, jak ostatně  Tymošenková, zkrachovaná hrdinka oranžové revoluce, prohlásila již před deseti lety.
    

K charakteristice ukrajinské protiruské xenofobie se vrátím v příští glose, protože  její rysy ostře vymezují ráz války a vytahují na světlo její pečlivě zatajované příčiny.