Šlo však o jednu z prvních a utajovaných neshod mezi Mussolinim a Hitlerem, mezi fašisty a nacisty. (Druhou byl odsun Němců z italských jižních Tyrol.)  Zabývat se rozporem vyvolaným okupací je důležité ze dvou důvodů: jednak osvětluje trvalou zákulisní nevraživost Italů vůči Německu (týká se to nejen veřejného mínění, ale také fašistické vlády), jednak svědčí o vysokém mínění Italů o Československu jako oběti Hitlerovy nenasytnosti, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.                       

K této otázce jsem se dostal, jak se nejednou stává, oklikou, v tomto případě opakovanou četbou knihy Kaput, ve které Curzio Malaparte, enfant terrible italské šlechty a politiky, sugestivně vylíčil proces rozpadu německé moci se všemi katastrofickými důsledky pro Itálii a všechny země, jimiž se prohnala válka. V závěru četby mě zaujal portrét ministra zahraničních věcí hraběte Galeazza Ciana (1903–1944). Byl to právě on, kdo několikrát Malapartemu pomohl, když ho jeho provokativní jednání stálo 5 let těžkého žaláře a později trýznivou účast v bojích v Rumunsku, na Ukrajině a ve Finsku. Cianova pomoc byla o to cennější, že spisovatel sám o ni nežádal, protože mu bylo proti mysli vrcholného fašistického politika o cokoliv prosit. Sama postava Ciana a jeho dramatický osud stojí za pozornost. 

Z jeho Deníku 1939–1943 (české vydání 1948) vyplývá, že se sice fatálně připoutal k Mussolinimu (oženil se s jeho milovanou dcerou Eddou), ale na druhou stranu se snažil mírnit tchánovy nezkrotné diktátorské sklony, zejména pak podporoval jeho silnou nedůvěru k Němcům. Ciano sám, jako většina Italů, neměl Němce rád, dobře si rozuměl s Angličany i Francouzi a volné chvíle trávil v golfovém klubu, jehož anglosaské ovzduší, plné vzácné pohody, flirtu a společenských pletich, bylo na hony vzdáleno fašistickému drilu. Zpočátku dělal co mohl, aby oddálil vstup Itálie do války. Bylo to marné. Na konci se Mussolinimu vzepřel, odhlasoval jeho odvolání na Velké radě a po měsících kličkování se dočkal jeho msty. Když německý letec Mussoliniho bravurně vysvobodil ze zajetí v horách, a diktátor se na krátký čas opět ujal vlády, Ciano byl spolu s několika odbojnými členy fašistické strany popraven. Sluší se dodat, že Ciano čekal na popravu smířen, věděl, že prohrál a svůj osud stoicky přijal.
    

Po tomto úvodu bude snad snazší pochopit následující Cianovy politické komentáře z března 1939:

• „15. – Události ze Střední Evropy jsou stále vážnější. Ribbentrop, v rozhovoru s Attolicem [velvyslancem v Německu] naznačil poprvé, že německý program zahrnuje toto maximum: přivtělení Čech, vytvoření vasalského státu ze Slovenska a postoupení Podkarpatska Maďarům. Nelze dosud říci, jak a kdy se tento program uskuteční, avšak takové vyhlídky musí působit na italský národ nejsmutnějším dojmem.“  
• „16. – Události měly  v noci překotné tempo. Po schůzce Hitlera, Háchy a Chvalkovského počalo německé vojsko obsazovat Čechy. Je to vážná věc, obzvláště když Hitler ujišťoval, že nechce anektovat ani jednoho Čecha. Německý zákrok však neničí Československo versaillské, nýbrž Československo, jež vzešlo z Mnichova a Vídně. Jaký význam možno napříště připisovat jiným prohlášením a slibům, jež se nás dotýkají blíže? Je zbytečné popírat, že to vše nepůsobí italskému národu starost a ponížení. (…)

Mezitím přišel vévoda Hessenský [princ Fillip, manžel druhé dcery italského krále, Obergruppenfürer SA] s obvyklým sdělením. Tentokrát je verbální a velmi málo uspokojuje. Führer nám vzkazuje, že Češi nechtěli demobilizovat, udržují i nadále styky s Ruskem a trýzní Němce. Tyto výmluvy jsou snad dobré pro Goebbelsovu propagandu, avšak neměly by být použity pro nás. Udělali jsme chybu, že jsme k Němcům příliš loajální.“ V odpoledním rozhovoru se Mussolini s jistým despektem zmínil o tom, že se jim podařilo obsadit Albánii, což „nemohlo ve světovém veřejném mínění nikterak vyvážit fakt, že k Říši bylo přivtěleno jedno z  nejbohatších území světa, jímž jsou Čechy (!).“ (Podtrhuji pro dnešní zakomplexované Čechy, kteří se pyšní, že by záhubu národa, na rozdíl od Nerudy, přežili.)

   

Z dalších deníkových poznámek o situaci v Čechách ocituji zápis z 20. listopadu 1939, kde je reakce na neklid v okupovaném území doprovázená svědectvím o Mussoliniho obavách z německého útoku na západní frontě: „Zprávy z Prahy ukazují, že situace je nesnadnější, než připouštějí úřední zprávy. Ducemu to působí potěšení, především proto, že myslí, že krize v Čechách zdrží neb i zcela znemožní ofenzívu projektovanou na západní frontě. Myšlenka, že Hitler válčí, a co horšího, že by mohl válku vyhrát, je pro Mussoliniho nesnesitelná (!).“ Nevím, do jaké míry Ciano, velký anglofil, toto Mussoliniho tvrzení nepřiostřil, ale jisto je, že jeho absurdní vzkaz konzulovi v Praze nesvědčí o znalosti situace, spíš se podobá podivnému žertu: „(Duce) dal našemu konzulovi v Praze instrukce, aby radil Čechům, aby se prohlásili komunisty (!). To ztíží německé represálie a zvětší rozpor mezi Moskvou a Berlínem (!).“
    

Z dalších zápisů cituji několik ukázek z téhož období, jež se týkají Hitlera nejen jako politika, ale také jako člověka: „19.– Události posledních dnů změnily můj názor na Führera a Německo – i on je neloajální a perfidní; není s ním možná žádná politika (!). Ode dneška budu pracovat u Duceho k tomu, abych jej přiměl uzavřít rovněž dohodu s mocnostmi západními.“    
    

V zápise 18. dubna je zmínka o návštěvě maďarského ministra zahraničí Istvána Czákyho, kterého Ciano charakterizuje jako „fyzického i morálního slabocha, jenž chce neustále zaujímat hrdinský postoj“: „Czáky vyložil podrobně situaci a pokusil se dodat svým slovům protiněmeckou příchuť. Zdůrazňoval především slovenský problém. Doufá – nebo lépe řečeno představuje si –, že je Německo laskavě odevzdá Budapešti darem (!).“ Cianova nechuť k maďarskému hraběti byla jistě oprávněná, ale přesto stojí za to ocitovat

Czákův výtečný postřeh týkající se Hitlerova duševního stavu. V zápise 20. dubna čteme: „Czáky s bezpříkladnou nenuceností prohlásil, že je přesvědčen, že Hitler je blázen (!). Toto tvrzení zakládá na pozorování, jež učinil, když se díval Hitlerovi do očí.“ Cianovi se Czákovo tvrzení nezamlouvalo a v zápise 22. května sděluje vlastní dojmy z Hitlera: „Shledal jsem, že je v dobrém zdravotním stavu, velmi klidný a méně útočný. Vrásky pod jeho očima jsou hlubší. Spí málo, stále méně. A tráví velkou část noci ve společnosti svých spolupracovníků a přátel.“ 

Paní Goebbelsová, které lichotilo, že se těchto schůzek může zúčastnit, mu sdělila, že „nedovedla skrýt určitý pocit nudy, působený jednotvárností těchto schůzek. Mluví takřka vždy jen Führer. Není to nic platno, že je Führer – opakuje stále totéž a své posluchače nudí.“ K této charakteristice Ciano připojuje informaci, které Hitlerovi životopisci nevěnují mnoho pozornosti: „Poprvé jsem slyšel v důvěrných kruzích o Führerových něžných citech ke krásné dívce. Je jí 20 let, má krásné jasné oči, pravidelnou tvář a nádherné tělo. Jmenuje se Sigfrid von Lappers.“ (Tato baronka von Lappert, spřízněná s rodinou náležející k dvorské šlechtě, zastiňovala během několika let Evu Braunovou nejen svou krásou, ale i tím, že se politicky angažovala.)        

Dáme-li všechny poznámky o Hitlerovi v Cianově deníku dohromady, potvrdí se to, co je dnes zjištěno lékaři a znalci: Hitler byl závislý na drogách, proto nepřekvapuje, že v některých chvílích ho líčili jako člověka ledově klidného, který dovede bez poznámek chrlit data, jindy zase jako zuřivce nešetřícího nadávkami a propadajícího nekontrolovanému vzteku.