Co si mohu myslet o vládou slibovaných vyšších platech a o podpoře ukrajinské války, když v novinách čtu, že „vražděním hrozí dva žáci denně“ a že učitelka Martina Bednářová, na hodinu vyhozená ze školy, protože nesouhlasila sestátem garantovanou zprávou o vzniku války na Ukraině, opět stane před soudem, který ji již třikrát osvobodil? píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
    

Proč se tak houževnatě prosazuje princip boje, soutěže, síly, zatímco navazování spolupráce, solidarity a tolerance mezi národy není na pořadu dne – marně byste se s takovým tématem setkali v Davosu nebo na jiných takových fórech.  Nejde tu však jen o změnu politického kurzu, o nahrazení jedné ideologie druhou, ale o změnu mentality, o kultivaci vztahu člověka k člověku, o výchovu, která překonává zakořeněné přírodní sobectví.  

Čtu článek komentátora Práva o agresivitě školáků a dovídám se, že je to důsledkem zhoršení mezilidských vztahů ve společnosti. Ale proč novinář vynechal otázku, co způsobilo toto všeobecné zhoršení schopnosti lidí vyjít spolu do dobrém? Jiný upovídaný komentátor běduje nad hromadným vražděním a dospívá k závěru, že by vrahovi měl přece stačit klacek nebo jiný jednoduchý nástroj, to by se snad dalo snést, ale jen ne, proboha, takový složitý arzenál!  No comment. V článcích o vlně dětské vražednosti se setkáváme s pokusy snížit důsledky tohoto trendu. Mluví se o kurzech sebeobrany, o kovových rámech, o psychologické přípravě a sanitárních opatřeních, ale o příčinách se mluví mlhavě – svět je prostě složitější a děti na to reagují.             

Marx konstatoval, že vynález parního stroje sám o sobě přivodil společenské změny, které by lidská vůle nebyla s to způsobit tak rychle. Totéž lze říct o vynálezu moderních médií, zejména telvize, počítače a mobilu. Televize již dávno zničila večerní posezení rodiny u stolu a záměrnou četbu knih nahradila nahodilým a často bezmyšlenkovitým koukáním na obrazovku. Zmíněné vynálezy výrazně ovlivnily vztahy mezi lidmi: konkrétní styky tváří v tvář utrpěly, živou řeč nahradily stále výkonnější mechanické prostředky. Kdo z dětí nebo z dospívajících chlapců a děvčat se nezapojí do této hry, stává se terčem posměchu a šikany. Obsahovou stránkou této komunikační revoluce se odbornící ani veřejnost příliš nezabývají, v popředí jsou spíš její finanční, politické a právní aspekty. Tak stále zůstává stranou průzkum toho, jak technologie přispívá k šíření návodů zvrhlého jednání. Již mnohokrát jsem upozorňoval na negativní půsbení podstatné části masové kultury, která velebí „základní instinkt“, posiluje negativní pudy a vášně,  vychovává diváky k otrlosti a jako vrchol toho všeho vyvolává v geneticky ohrožených dětdch, které nemají dost opory v domácím prostředí, chuť překročit všechny limity a mstít se odcizenému, nepřátelskému světu zabíjením.

Na zmíněných šokujícíchích jevech je nápadné, že se rozšířily až v posledních desetiletích po pádu nenáviděného režimu. Lidé tehdy s nadšením vítali cestu k nastolení demokracie a volného trhu a neuvědomovali si, že tato přestavba společnosti nese s sebou mnoho potíží a rizik. 

Jeden pravicový politik tehdy prohlásil: „Mám-li volit mezi dobrem a svobodou, volím svobodu.“ Tento slogan zřejmě obsahoval nevyslovenou kritiku zhrouceného režimu, který měl svou představu o dobru a  také ji vehementně prosazoval. Není tu třeba polemizovat s tímto dobrem v celé šíři, ale je třeba uznat, že tehdejší cenzura zakazovala mnoho z kovbojek, kriminálních filmů, thrillerů, hororů a sci-fi, které jsou dnes denním toxiským chlebem statisíců nezletilých. Kde by tehdy vzali děti i dospělí vzory svého zoufalého protestu?

V polistopadovém euforickém vítání svobody se tento vzácný dar stal pomalu  privilegiem silných jedinců, politiků, podnikatelů, lidí schopných využít možnosti a jít vstříc  za svým cílem. Doba ten cíl ukazovala – každý se musí o sebe postarat sám, lidé se musí hodit do vody, aby se ukázalo, kdo umí plavat a kdo ne ( slogan Karla Schwazenberga). Tak se privatizoval nejen znárodněný majetek, ale i  svoboda. Jejím ctitelům se líbil výrok železné lady Thatcherové o tom, že společnost neexistuje, a neměli nejmenší důvod nesouhlasit s Gary Backerem, guru amerických ekonomů neoconu (neokapitalismu), který i kriminální činnost považoval za podnikání, pouze podléhající vyššímu riziku.
   

Tak jsme se dostali k jádru věci. Najdou u nás kriticky myslící lidé na kterékoli příčce sociálního žebříku dost odvahy a neústupnosti, aby znemožnili příliv škodlivého duševního zboží, jehož výrobci, především američtí, si u nás již před dvaceti pěti léty zajistili monopol a od té doby již celé generace zásobují svým škodlivým brakem. Dovolíš-li někomu rozsévat dračí setbu, nediv se, že se jednou dočkáš šokujícího výsledku. Nedělej potom udiveného a překvapeného tím, co teď musíš s vynaložením všech sil řešit.