Není to samozřejmě přání řadových Američanů, Angličanů nebo občanů jiných států sdružených v NATO, nýbrž přání těch, kteří již dnes vydělávají na válce a lobbují pro ni. (I u nás se najdou takoví, jeden náš zbrojař je dokonce prezidentovým poradcem. A druhý vyhrožuje zavíráním protistátních „sviní“ do koncentráků.)  

Ale tak to v dějinách, bohužel, běželo a běží. Během studené války vznikla rovnováha postavená na jednoduché rovnici: pokud Američané měli jako jediní v rukou atomovou zbraň, Sověti byli vystaveni útoku, který by rázem podlomil všechna jejich vojenská a průmyslová  centra. Tím by se kontrola šestiny světa, vyznačující se největším přírodním bohatství planety, octla v dosahu cizího kapitálu. Trumanův plán z roku 1946 se nezdařil jen proto, že k útoku by bylo zapotřebí přes 60 bomb (jen na Moskvu počítali se třemi pumami), ale ve skladišti měli jen malý zlomek požadovaného počtu; jejich výroba si žádá  nejen mnoho peněz, ale také času. Jakmile SSSR získal atomovou pumu, situace se radikálně změnila.
    

Hitler již ve svých zápiscích ze začátku dvacátých let konstatoval, že jedinou mocností, kterou stojí za to napadnout a podrobit si, je Sovětský svaz. Koloniální mocnosti předtím již vyždímaly přírodní i lidské zdroje z asijských, afrických a jihoamerických zemí. Bohatství Británie, Francie, Belgie, Holandska (zčásti také opožděného Německa a Itálie) vděčí za svůj růst vojenské síle, které země třetího světa, včetně Japonska, Číny, Západní a Východní Indie, nemohly odolat. Spojené státy si vybraly svou koloniální daň již masivním dovozem otroků, mají tedy vykořisťovatelskou mentalitu zapsánu již ve svých počátečních genech, kdy „otcové republiky“ slavně šířili podvratné  ideje svobody a demokracie. Od Washingtona a dalších prezidentů to bylo pokrytectví, kterého se americká společnost a politika nedokáže zbavit. O čem to svědčí, nechají-li bojovat za své zájmy někoho jiného, třeba muslima, Ukrajince nebo jiného podrobeného pěšáka na své mocenské šachovnici?

Hitler se na útok proti východní bolševické říši důkladně připravil, věděl přesně, co chce, navázal na všechny militaristické tradice  Německa a rasistický nacionalismus mu umožnil cítit se pánem Evropy a celého světa. Stalina obelstil a překvapil. V Londýně a v Paříži nikdo z vládní a armádní elity tehdy nevěřil, že Sověti blitskrieg, úder moderní tankové armády vydrží. Churchill byl překvapen, že Němci neobsadili Moskvu a že nezdařený pokus dobýt Stalingrad–Caricyn znamenal víc než jen další prohraný boj o průmyslové město. Co způsobilo, že sovětská říše odolala? Byla to obrana bolševického režimu? Byl to boj o komunistickou budoucnost? Projevila se tu solidarita s centrální mocí, s tou byrokratickou mašinérií ovládající každé město, každou vesnici, všechny národnostně, klimaticky, historicky a kulturně odlišné oblasti? Ne, Rusové spolu s občany dalších národností poznali na vlastní kůži, co mohou od Němců čekat. Prošli tím, co Šolochov nazval „školou nenávisti“. Nečeká obyvatele Ruska další podobná škola, kdy se z regionální operace stane záležitost jejich života, jejich „životního stylu“, jejich existence?
    

Zatím Putin dále hraje úspěšnou hru na velké mezinárodní šachovnici a malé píchnutí v Kurské oblasti ruský medvěd na své kůži zřejmě vůbec necítí. Bude-li však válka eskalovat a dojde-li na přání generála Pavla a dalších vojenských znalců, aby se rozpoutala válka bez limitu, bez ohledu na červené čáry, kdy se cílem dalekonosných raket stane Krymský most, atomové elektrárny, přehrady, hustě osídlená města včetně Moskvy, potom dojde k  zásadní proměně.  Měla-li vojenská operace za hlavní cíl  o c h r a n u   r u s k é h o    o b y v a t e l s t v a   na   U k r a j i n ě  (odhlížím teď od Putinova nejasného výkladu národnostních poměrů na Ukrajině), potom v nové fázi války drtivá většina občanů Ruska bude na změněnou situaci ostře reagovat. Ti mladí, kteří nechtěli nasazovat ve válce svůj život, jsou již dávno v cizině (pokud se již zklamaně nevrátili). Uvědomí-li si běžní ruští občané, že oni všichni  jsou  n a p a d e n i    j a k o  n e p ř á t e l é  Ukrajiny a celého NATO, nepochybuji, že v té chvíli se budou chovat jako jejich otcové, dědové, pradědové. Mají již v genech zkušenosti předků, vědí, co to je bránit se v obklíčení  proti  v e t ř e l c ů m  ze Západu.   
    

V dějinách není málo příkladů, kdy se dobyvatelé stávají obětí vlastní propagandy, kdy vidí svého nepřítele jako obra na hliněných nohách, jako nebezpečného barbara a břídila. Proti takovému hastroši se snáze bojuje. Buď jak buď – historii, jejíž páteří není hospodářství a politika, nýbrž kultura (v rezoluci NATO roku 2017 je Rusko označeno jako nepřítel, který je nebezpečný  svým  ž i v o t n í m  s t y l e m, tj. svou  k u l t u r o u), lze do jisté míry znásilňovat. Ale není možné do nekonečna se ohánět vojenskou silou, ignorovat příčiny války a bezstarostně překračovat červené čáry. Dříve nebo později se ukáže, že nelze bez limitu a do nekonečna provádět politiku, která jako každá válka plodí zlo, páchá nenahraditelné lidské, materiální a kulturní škody. Odhaduje-li se dnes počet válkou zničených ukrajinských rodin na 75 % a bude-li eskalací války tato statistika stoupat, kdo jednou odstraní důsledky této katastrofy?                            

V prezidentském duelu Harrisová, podporovaná dvěma moderátory, útočila na Trumpa, který nesouhlasil s eskalací války. Jeho prostý argument, že války ničí životy, že je zlá a hrozí třetí světovou válkou, neobstál – označili ho za slabocha a Putinova stoupence. Přitom tu nejde o žádný neřešitelný problém, o žádnou kvadraturu kruhu; klade se tu jasná otázka: má v politice zásadní úlohu hrát boj o prostor a hranice, má válku živit msta, je spor mezi Ukrajinci a Rusy „věkověčný“, jak tvrdí Zalužnyj, nebo zda je možné všechny pozitivní rusko-ukrajinské vztahy hodit do odpadiště dějin. Naléhavě se tu vnucuje skutečnost, že oba národy po staletí žily vedle sebe, společně prožívaly doby dobré i zlé, zraňovaly se i podporovaly a především to, že je je jim dějinami určeno žít v blízké i nedohledné budoucnosti vedle sebe.
    

Finančníci, investoři a  politici bez svědomí již jednají o tom, které firmy budou vydělávat na rekonstrukci zničených továren, elektráren, domů, silnic, železničních tratí, přehrad, mostů. Uvědomují si vůbec tito manipulátoři, že někdo musí začít napravovat nemateriální škody, které se nedají zaplatit, ani zatlouct do země, protože jde o nezbytný předpoklad soužití smrtelně poškozeného válkou.  
    

Ptejme se, co můžeme  v této chvíli čekat od Ameriky, od státu, kterému sudičky daly do vínku úkol násilně dobýt a ovládnout celý cizí kontinent? Jak lze ignorovat skutečnost, že si Američané osvojili mýtus o prozřetelností udělené roli četníka světa, že se považují za privilegovaného šiřitele vlastního způsobu života? Přesto stojí za zmínku, že v prezidentském duelu to byl Trump, miliardář a obchodník, který si dovolil popřít tradiční imperativ porážky Ruska a důrazně vyslovit prostý lidský požadavek ukončit nesmyslné zabíjení. Na druhé straně to byla paradoxně Herrisová, která se zpronevěřila svému prostředí a popřela vše, co jí pomohlo ke kariéře, když s kamennou tváří prohlásila, že bude válku se všemi důsledky podporovat.
   

V závěru se zmíním ještě o von der Leyenové, předsedkyně Evropské unie. V tom, s jakým důrazem mává pěstičkou a pronáší bojové protiruské výzvy, jsem postřehl působení genů jejích předchůdců – aristokratů, kteří se podíleli na Hitlerově válce proti ruským barbarům. Její dědové, prastrýci a bratranci z druhého kolena by měli radost z toho, jak statečně prosazuje ideu Nové Evropy v éře slábnoucího patriarchátu. Podobně nic pozitivního nemůžeme čekat ani od herce-komika, který se snaží v ukrajinském převlečení dostat do dějin jako úspěšný Napoleon nebo jako řadový frontový voják, který nepotřebuje padnoucí pruskou uniformu ani lebku s hnáty jako vojenský emblém – stačí mu skromná mikina a trojzub. Karel Kosík svého času prozřetelně varoval před šaušpílery vyznačujícími se příliš zduřeným egem.