V květnu loňského roku se v České republice nenápadně otevřela nová kapitola ve vztahu státu a občanské svobody slova. Do funkce koordinátora strategické komunikace Úřadu vlády byl jmenován plukovník Otakar Foltýn, který se od počátku profiluje jako muž s jasným cílem: vytvořit a prosadit narativ státu, bojovat proti „dezinformacím“ a „manipulaci“. Jenže zatímco vláda hovoří o obraně demokracie a strategické komunikaci, čím dál více lidí slyší a vnímají jediné: cenzura.
Kdo určuje pravdu?
Podle Foltýna je cílem tzv. „strategické komunikace“ bojovat proti nepřátelským vlivům a chránit informační prostor České republiky. Jinými slovy: stát bude identifikovat, co je pravda a co lež, co je neškodná kritika a co je „nepřátelský narativ“. Takový přístup je však v přímém rozporu se samotným principem otevřené společnosti, kde pravda nevzniká na základě vládního razítka, ale v prostoru veřejné debaty.
Foltýnova slova o tom, že „některé názory je nutné z veřejného prostoru vytlačit“, působí zlověstně. Jaké názory to jsou? Kdo o tom rozhodne? A co se stane, když se tyto názorové „chybné proudy“ ukáží být oprávněnými, jako tomu bylo například v případě informací o původu koronaviru či selhání západní politiky vůči Ukrajině?
Již v době svého nástupu Foltýn prohlašoval, že „Česká republika je v hybridní válce“. Tím si otevřel dveře k militarizaci komunikace státu vůči vlastním občanům. Ve jménu této „války“ se označují kritici vládní politiky za „dezoláty“, „užitečné idioty“ nebo dokonce „ruské agenty“. Stát si tímto způsobem vytváří legitimitu k tomu, aby umlčel nejen nepravdivé, ale i nepohodlné názory.
Za pouhý půlrok Foltýn stihl vytvořit síť kontaktů s médii, neziskovkami a „ověřovateli faktů“, kteří společně tvoří jakýsi názorový filtr. Místo aby stát informoval občany, učí je, co si mají myslet.
Zastánci Foltýna rádi argumentují tím, že „strategická komunikace“ je běžnou součástí vládních struktur v mnoha evropských zemích. Jenže právě zkušenosti z Německa, kde se chystá zřízení dozorčího orgánu nad „pravdivostí“ obsahu v médiích a na sociálních sítích, ukazují, kam takový vývoj může vést – k vytvoření moderního ministerstva pravdy.
V českém prostředí, kde vládní elity čelí masivní nedůvěře a propadu volebních preferencí, je nebezpečí ještě větší. Když vláda ztrácí podporu, má přirozenou tendenci umlčovat kritiku namísto hledání dialogu.
V systému, který Foltýn spoluvytváří, hrají klíčovou roli média a různé „fact-checkingové“ organizace. Například server Manipulátoři.cz či platformy typu Demagog.cz často působí jako nástroje jednostranné ideologické kontroly. Jejich posudky jsou mnohdy nejasné, subjektivní a ideologicky zaujaté. Označit něčí názor za „dezinformaci“ se stalo pohodlným způsobem, jak se vyhnout skutečné debatě.
Přitom i odborná veřejnost upozorňuje, že v současné informační době neexistuje jednoznačný a stabilní etalon pravdy. Co bylo včera považováno za fake news, může být dnes realitou (např. původ viru, neúčinnost některých vakcín, skutečný stav ukrajinské fronty). Ale místo reflexe přichází represe.
Psali jsme:
Největší škodou však není samotný vznik nějaké kanceláře pro „strategickou komunikaci“. Problém je hlubší: atmosféra strachu, autocenzury a názorové poslušnosti, kterou taková politika generuje.
Když lidé přestanou říkat, co si myslí - ne proto, že by byli přesvědčeni o omylu, ale proto, že se bojí označení za „dezinformátora“ – demokracie přestává fungovat. Kritické myšlení mizí, veřejná debata se zužuje na schválený konsenzus, a opozice je démonizována jako bezpečnostní hrozba.
Otakar Foltýn možná považuje svou misi za obranu demokracie. Jenže historie nás učí, že největší hrozbou demokracie bývají právě ti, kdo ji chtějí chránit za každou cenu – včetně té, že začnou omezovat svobodu.
Strategická komunikace by neměla znamenat řízené myšlení. Měla by vycházet z důvěry v občany a jejich schopnost rozlišovat pravdu od lži. A pokud si vláda myslí, že to lidé sami nezvládnou, pak možná nevěří ani demokracii samotné.
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
