A jak se tak bavíme, po ulici mezi úhlednými, vesměs rakousko-uherskými až prvorepublikovými vilkami, kráčí najednou pes. Nádherný lovecký exemplář nezpochybnitelně ušlechtilého vybraného vrhu.. Mladý, plný sily, ušlechtilé krve a ušlechtilých pohybů si to sebevědomě a nezávazně, klikatě a inspirativně, s elegancí a svobodomyslně, šněroval přímo prostředkem ulice. Dál a dál, ale stále přímo středem, který si aktuálně a pružně určoval s každým nespoutaným záchvěvem své tvořivé, velkorysé a toužící psí duše. Obojek nikde, páník v nedohlednu. síla přesvědčení a představ nekonečná. Až to vypadalo, jakoby se ulice stala bulvárem, který patři celý jenom jemu. Jen jemu - a vyvolené z nejvyvolenějších.
Nevím už jistě jaký mimořádně intelektuální sjezdový diskusní příspěvek jsme hodnotili ve chvíli, kdy se ten ušlechtilý pes tak náhle objevil.. Ale právě ve vrcholných chvílích jeho hvězdného uličního vystoupení znenadání zazněla ta věta nečekaného přirovnání.
„Krásný pes, krásný jako všechny ty projevy. Krásný a ušlechtilý - a taky bez koncepce."
Je to více než půl století, V pražském vzduchu už bylo cítit jedno z nejpozoruhodnějších československých jar. Ale navzdory historickému vzedmuté celé země a celého státu, se právě ta psí věta vrací s umíněnou neodbytností. Znovu a znovu. A ani po pětapadesáti letech dalších a dalších českých originálních intelektuálních výkonů se příliš nezdá, že by zatím bylo nutné na banálním psím hodnocení příliš moc měnit.