Následkem této krajně nešťastné politiky začínáme být vnímáni jako země bez vlastní vůle, ochotná propůjčit se ke schvalování těch nejhorších svinstev. To se nám nestávalo ani za nejhlubšího komunismu, kdy se soudruzi přísně vystříhali přímé účasti na sovětských válečných dobrodružstvích. Schéma naší angažovanosti je přitom pořád stejné - nejdříve se zaklínáme kulturní nekompatibilitou protivníka a lidskými právy jeho obyvatelstva (které o to však nestojí), případně "právem na sebeobranu (teror, genocidu)", pak ještě chvíli "spojeneckými závazky" a pevným začleněním do euroatlantických struktur, poté už jenom prostým "buďto my nebo oni" a následně se už jenom mlčíme, stahujeme se s ocasem mezi nohama a sčítáme škody. S ostudou, s pachutí "myši, která zase jednou řvala" a vydáni na pospas nutnosti normalizace svých poničených vztahů s většinou světa, kterou jsme svou politikou stačili buďto nasrat nebo jenom útrpně rozesmát.

Zapamatujme si jednou provždy a pozorně všechny ty roztleskávače válek v cizím zájmu, všechny ty Koláře (mladé i staré), Hřiby, Lipánky, Pekarové, Vystrčily a další kazišuky, zejména pro dobu, až zase uvidíme naše politiky žebrat v Pekingu, Moskvě či Teheránu. Svět se mění a Spojené státy ani evropské země už zdaleka nejsou "světovými četníky". Svět jde svou vlastní cestou a zajímá ho hospodářská spolupráce, nikoliv vojenské manévry s cílem oslabit jejich země a pak je tiše okrádat,  prostřednictvím nadnárodních korporací. Intervencionismus a sankční politika není ničím, co by nám prospívalo nebo slušelo. Chovejme se k ostatním tak, jak bychom si přáli, aby se chovali oni k nám.