Z tohoto příkladu je zřejmé, že zanechávat svědectví určená pro budoucnost  nestačí. A že slušní lidé žijící v dnešní hanebné době musí měnit už přítomnost. Svými činy. Každý podle svých možností a v napojení na další kruhy. Jinak řečeno, nastal čas na domácí odboj. Ten je zakotven i v naší ústavě. Když selhávají demokratické instituce státu a jejich představitelé kolaborují s cizí mocností, je odboj a odpor proti nim povinností, která nesnese odklad.

Svědectví pro budoucnost určitě sepíšeme taky, ale až poté, co tu budoucnost zachráníme.
 

Teď není čas na romány, o tom, že dobří lidé ještě žijí, teď musíme psát letáky, petice, otevřené dopisy a reportáže, pořádat konference a besedy, učit své děti starým pravdám, které jim ve školách zamlčují. Nesmíme zapomínat ani na své staré rodiče a přátele, kteří dožívají v beznaději a v zoufalství z toho, že svět, který pomáhali postrkovat k lepšímu, se jim před očima hroutí. Máme svatou povinnost i k našim mrtvým předkům. To nebyli zbabělci a kolaboranti, když dokázali udržet český národ, jeho jazyk, kulturu a ideál o české státnosti po stovky let. Poloha naší země na křižovatce vlivů a cizích zájmů je dědičnou osudovou výzvou. Pokud to dnes vzdáme, Západ nás oplakávat nebude. Ale pokud tu výzvu přijmeme po vzoru našich předků, můžeme ještě mnohé z tohoto mizejícího světa zachránit. Především obnovit víru v to, že pravda nakonec zvítězí, zachovat naši rodnou řeč, národní kulturu a  přátelství s podobně osudem zkoušenými národy jako je národ Srbů. Přátele si každý člověk a tedy i každý národ vybírá. Je to vztah prověřovaný a zpevňovaný časem. Režimy přicházejí a odcházejí, ale přátelství národů zůstává. Nepřátelé Srbů a Čechů nikdy nepochopí, že jejich vyděračské smlouvy, příkazy a zákazy a ani smrtonosné zásahy nemůžou zničit naše přátelství. Český národ své srbské přátele nezradil, on nedal souhlas ke vstupu země do NATO a většina českých občanů odsuzuje bombardování Jugoslávie jako zločin.

Nestačí ale oplakávat oběti vraždění. Naše každoroční shromáždění zde před srbskou ambasádou v Praze má pokaždé význam přísahy, že tento zločin na přátelském národě nebude v Čechách nikdy zapomenut. I děti našich vnuků musí vědět, co strašného se rozpoutalo 24. března 1999 a do jakých tenat českou republiku zavlekla spojenecká smlouva s agresorem. Důsledky hanebného politického kalkulu na naše životy denně cítíme a připadáme si už jako nežádoucí cizinci ve své vlastní zemi.

Předpověď Slobodana Miloševiče vyslovená už v devadesátých letech o státech s  omezenou suverenitou se začíná naplňovat. Sami vidíme, že hlavním úkolem loutkové vlády, která je pod vlivem zahraničních sil, je ničení národního sebevědomí, ničení vlastních dějin, národních symbolů, tradic a nakonec i rodného jazyka. V jaké fázi jsme dnes a co musíme dělat, abychom to proroctví odvrátili? Především musíme poznat a uznat pravdu. A pokud vládní média lžou, musíme k té pravdě hledat jiné cesty.

Není to poprvé, kdy jediné, co nám zbývá pro zachování národa pro budoucnost, je občanský odboj. Ale možná je to naposledy, co ještě máme možnost volby -  mezi odvahou a zbabělostí. Statečnost Srbů budiž nám příkladem!, končí Lenka Procházková projev  před Velvyslanectvím Srbska k výročí bombardování Jugoslávie.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX