V analýze se píše mimo jiné:
„…vysoká míra lživosti ve vyjádřeních předsedy vlády i jeho ministrů. Někdy jde o zjevná protiřečení, kdy premiér v jedné větě prohlásí, že je třeba bránit svobodu slova, a v další větě, že občané mají právo na to, aby informace byly korigovány. Jindy jsou to pokusy ministrů vykroutit se z nepohodlné skutečnosti jakýmsi slovíčkařením. Patří sem tvrzení, že obranná smlouva s USA vůbec není o zřízení americké základny v České republice (ano, není, je to smlouva o tom, že předáme americké armádě několik českých základen, ve smlouvě označovaných jako zařízení), nebo prohlášení, že migrační pakt vůbec neznamená přerozdělovací kvóty na migranty (což je hláška, kterou snad ani není třeba komentovat).
Docela dobře by se hodilo zavést pro toto „slovíčkaření“ termín „postmoderní styl vládnutí“. Politici se v duchu postmoderny nejspíš domnívají, že změní-li jedno slovo, je to totéž, jako by se změnila i realita jejich činů. Nevím, na jaké průměrné IQ voličů cílí tato rétorika, ale současná koalice se chlubí tím, že její voliči jsou ti vzdělanější. Zřejmě tedy vzdělanci dokáží tuto slovní ekvilibristiku ocenit.
Zdá se, jako by se Petr Fiala snažil povznést politické lhaní na vyšší úroveň.“
Je to výborný postřeh, ale pro pochopení reality potřebujeme ještě něco. Podle všech náznaků a podle toho, co proniká ven z okolí pana premiéra, to vypadá, že on osobně je opravdu přesvědčený, že hájí pravdu a že veškerá kritika je daná pouze bulvárními médii a záplavou zlovolných lží, které tu rozšiřuje ruská strana. Jeho nejbližší okolí to podle všeho vidí stejně.
Máme tedy dva obrazy světa. Za každým obrazem světa najdeme nějaké lidi, kteří jsou přesvědčeni o jeho správnosti. Který z nich je ale pravdivý v objektivním smyslu? Nebo žádný? Nebo dokonce oba?
Můžeme například postupovat tak, že posuzované tvrzení rozebereme. Třeba to o americké základně. Můžeme upřesnit, že máme na mysli situaci, kdy cizí moc (třeba i velmi spřátelená) umístí na naše území své vojáky a bojová zařízení, aby tím sledovala nějaké své bezpečnostní cíle. Je to jiná situace, než kdybychom třeba nestíhali obranu hranic a Američané poslali na pomoc jednotku pohraničníků. Nebo kdybychom se chystali na válku a Američani poslali několik letadel i s piloty. Rozdíl je mimo jiné v tom, že jednotky poslané na pomoc by byly aspoň rámcově podřízeny českému velení.
V tomhle smyslu americká základna je smlouva a premiér Fiala docela obyčejně lže. Jenže proč preferovat zrovna tento výklad? Proč by místo neměla být použita jiná definice? Třeba taková, že „vojenská základna je pouze to, co je v mezinárodní smlouvě označeno výrazem základna (base)“.
Ano, existují nějaká objektivní kritéria a existují určitá pravidla. Učím je v kurzu Metod analýzy a predikce společenských jevů, ale jsou jen pro toho, koho opravdu zajímá, jak to je doopravdy. To nemusí být zdaleka každý.
Jinak ale nezbývá než přiznat, že je to celé opravdu komplikované. Mimo jiné proto, že pozorovat můžeme pouze jednotlivé události. Jaký z nich sestavíme příběh, teorii nebo „narativ“, to je otázka práce našeho mozku. A častěji je to otázka práce mozku někoho, kdo na nás působí a kdo nám vtiskne svůj pohled.
Ze stejných faktů tedy můžeme sestavit:
- Příběh, který předkládá premiér Fiala a jeho propagandisté (a kterému část z nich nejspíš upřímně věří).
- Příběh, který razí opoziční ANO
- Příběh vyprávěným Institutem Václava Klause
- Příběh vyprávěný skupinou pseudointelektuálů kolem České televize
- Příběh vyprávěný serverem Aeronet a Svobodným radiem, podle kterého v tom všem hrají klíčovou roli Židé
- Příběh Petra Hampla o jakýchsi elitách
- … a desítky dalších příběhů.
Některé ty příběhy jsou si velmi podobné a jdou dobře dohromady. Jiné jsou opačné. Podle čeho si vybrat? Podle kterého se řídit? Kterému přizpůsobit své chování?
První intuice možná volá, abychom si vybrali příběh nejbližší fyzické skutečnosti. Ale to je chybná odpověď. S tou byste to v dnešních mocenských poměrech daleko nedotáhli.
Racionální je, abych se zachoval podle toho příběhu, který má největší vliv na můj život. Představme si třeba, že jsem vysoký korporátní manažer. Realita z pohledu prezentací v představenstvu vypadá úplně jinak než realita z pohledu výroby a ta zase vypadá jinak než realita z pohledu zákazníka. Co z toho je rozhodující? O manažerských bonusech se přece rozhoduje v představenstvu, o tom nerozhoduje technolog výroby ani zákazník – uživatel. Je tedy racionální jejich pohled ignorovat, respektive hlídat, aby nenarušil manažerský příběh o úspěchu. To stačí.
Nebo si vzpomeňte na válku v Afghánistánu. Bylo správné orientovat se podle mediálního obrazu nebo podle pohledu z terénu, kde bylo jasné, že Talibán přebírá moc v celé zemi? Odpověď známe. Náčelník generálního štábu Mark Milley ještě pár týdnů před koncem tvrdil celému národu, že Američané mají vše perfektně pod kontrolou. Orientoval se na správný obraz reality? Jednoznačně ano! Debakl v terénu neměl nejmenší vliv na jeho postavení. Pozice Marka Milleyho je pevná a politici ho berou naprosto vážně.
Lidé, kteří upozorňovali, že Američané v Afghánistánu prohrávají, jsou bez práce. Orientovali se na špatný obraz reality.
Tak prosté to je.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
