A je dobré se někdy podívat na programy, předvolební hesla a sliby. Ne primárně kvůli tomu, abychom pak mohli kontrolovat, zda ten který zvolený subjekt nebo politik své sliby dodržel. Ono totiž často není pro společnost, pro svobodu a pro prosperitu nejhorší to, když politik na své sliby zapomene a nedodržuje je. Horší může být, když se je snaží skutečně dodržet a když k tomu dostane ve volbách sílu.

Stačí se podívat do zahraničí, zejména na právě skončené volby v Británii a ve Francii. Kvůli specifikům tamních volebních systému sice zdaleka nemusí volební subjekt, který obdrží nejvíc hlasů od voličů, být skutečným vítězem voleb, protože tím se stane ten, kdo získá největší počet mandátů. Volební systémy mohou závislost mezi počtem hlasů a počtem mandátů zcela pokřivit (třeba jasný vítěz francouzských voleb podle počtu hlasů získal až třetí nejvyšší počet mandátů v parlamentu), ale všichni pravidla předem znají a holt s nimi musí počítat.

Podle tohoto zásadního kritéria volby v obou důležitých zemích, stálých členech Rady bezpečnosti OSN, jaderných velmocech a ekonomických a vojenských mocnostech vyhrály silně levicové až ultralevicové síly. Ona předpona „ultra“ je v této souvislosti použita především proto, že jejich soupeři byli vesměs také vlevo, jen ne tak moc a tak zjevně. Tak ultra.

V obou případech vítězné strany uspěly díky stopadesát let staré a mnohokrát vyzkoušené strategii. Předháněly se před veřejností s nápady, jak co nejlépe, nejefektivněji a nejzajímavěji utratit cizí peníze. Až tak jednoduché to je. Vybudujeme, postavíme, zařídíme, podpoříme, pomůžeme. To jsou výroky, které se říkají hodně nahlas. Jen úplně potichu se ale dodává: a vy to všechno zaplatíte.

Tisíckrát obehraný fakt, že politik nenabízí lidem své peníze, které by jim ze srdce rád rozdal, ale že jim vlastně sděluje, že umí utratit peníze občanů lépe, než to umějí oni sami, lidem nezabrání znovu si spálit prsty. Tento recept prostě stále funguje a opět v obou zemích zabodoval na celé čáře.

U nás to ale máme podobné. A to zejména typově u krajských a komunálních voleb. Kandidující strany a politici se nám pokoušejí namluvit, že u tohoto typu voleb nejde tolik o nějakou politiku, ale o kompetence, o schopnosti, o kvalitu správy a řízení. Jenže to tak není. Každé rozhodnutí o veřejných věcech je rozhodnutím politickým. A v každém zdánlivě praktickém dilematu se ukrývá klasický pravolevý spor.

Spor mezi těmi, kdo vidí politiku jako příležitost utrácet cizí peníze, a těch, kdo lidem říkají: nechám vás na pokoji. Nenavalím na vás tuny nových regulací a zákazů a budu vám z kapes vytahovat co nejméně.

Dívejme se, poslouchejme a čtěme. Orgie slibů, díl tisícípadesátýšestý, se opět rozjíždějí. Olympiáda slibů. A rozlišujme. Jedni budou žonglovat velkorysými projekty za cizí peníze, druzí (snad se takoví najdou) budou lidem říkat: Nepůjdu po vás ani po vaší peněžence.