Navrhl jej prezident Petr Pavel, ale po odhalení informací o jeho činnosti za komunistické éry se jmenování pozastavilo.

Kontroverzní je zejména Fremrova účast v kauze Olšanské hřbitovy, kde byla obžaloba manipulována komunistickou tajnou policií. Navíc nově vyšlo najevo, že mezi lety 1983 a 1985 Fremr odsoudil 172 osob za emigraci. Z těchto pět obdrželo nepodmíněné tresty, z nichž třem byl později změněn na podmíněný.

Předseda Ústavního soudu Josef Baxa v rozhovoru pro ČTK zdůraznil potřebu odstínění emocí od faktů. I když považuje debatu za důležitou, zdá se mu, že přichází pozdě. Varoval před příliš zjednodušeným pohledem na minulost a uvedl, že mnozí, kteří pracovali před listopadem 1989, by neměli být paušálně vylučováni z veřejného života.

Zajímavým doplňkem je, že sám Baxa působil v trestní justici před rokem 1989, podobně jako další ústavní soudce Pavel Šámal. Baxa tvrdí, že si konkrétně na případy emigrantů nepamatuje, ačkoli si vzpomíná na kauzy, které vnímal jako důležité.

Názor pana Baxy je jedna věc, ale to, že by si on sám nepamatoval co soudil, je druhá věc. V rozhovoru pro ČTK uvedl, že “nevylučuje, že jeden případ soudit mohl. Většinu ale dělali soudní funkcionáři, ne řadoví soudci”, se neshoduje s tím, jak si praxi na okresních soudech pamatují tehdejší soudci.

Trestní soudci byli specializovaní: jeden soudil hospodářské trestné činy, druhý násilné atd. Bylo tedy obvyklé, že jeden soudce soudil pořád stejnou agendu, tedy  se pořád dokola zabýval týmiž trestnými činy a bylo by proto dost zvláštní, kdyby  určitý trestný čin, objevující se navíc velice často, soudil jenom jednou.

Pokud šlo o trestný čin opuštění  republiky podle § 109 tehdejšího trestního zákona (č. 140/1961 Sb.), soudili je obvykle soudní funkcionáři, většinou předsedové soudu, a jinak protekční a také skutečně prověření soudci (zejména tzv. kádrové rezervy na soudní funkcionáře) a to ze dvou důvodů:

 Šlo o velmi  jednoduchou agendu, protože obžalovaný nebyl k dispozici (emigroval), neprovádělo se žádné velké dokazování, nikdo nepodával odvolání, rozsudky byly stručné a jednoduché, takže šlo o agendu snadnou.

Na druhé straně ale trestný čin opuštění republiky byl zařazen do První hlavy zvláštní části trestního zákona, mezi trestné činy proti bezpečnosti  republiky, které mohli jako svou specializaci soudit jen opravdu spolehliví a prověření soudci.

Odsouzený uprchlík samozřejmě do vězení nenastoupil (byl v cizině). Smyslem odsuzování emigrujících osob proto  bylo hlavně ukládání trestu propadnutí veškerého jejich majetku. Ten byl ukládán vždycky.

Baxova tvrzení o praxi na okresních soudech tedy vzbuzují kontroverze. Jeho tvrzení o omezeném zapojení řadových soudců se zdá být v rozporu s vzpomínkami některých tehdejších soudců. Tento rozpor podtrhuje složitost otázky, jak správně hodnotit jednání jednotlivců v době totalitního režimu.