Evropa zažila šok. Minulý týden unikla do médií verze nového „mírového plánu“ amerického prezidenta Donalda Trumpa pro Ukrajinu, která znamená, bez jakýchkoli diplomatických kudrlinek, uznání ruské anexe Krymu, faktickou legalizaci okupovaných území, definitivní konec nadějí na členství Ukrajiny v NATO, zrušení sankcí a obnovení hospodářské spolupráce mezi USA a Ruskem.
Evropská média to nazvala kapitulací. Většina evropských politiků hovoří o „nepřijatelném“ návrhu a požaduje jednotný odpor. Dlouholetý komentátor evropských záležitostí Wolfgang Münchau však v článku pro britský server UnHerd tvrdí, že Evropa ve skutečnosti nemá na výběr.
Münchauova analýza je pro Evropu i Ukrajinu studenou sprchou. Kritizuje evropské politiky za jejich neschopnost přiznat si realitu.
„Evropa je daleko lepší v debatách než ve skutečném boji, raději pózuje na fotografiích s Volodymyrem Zelenským, než by dělala těžká rozhodnutí,“ uvádí server UnHerd. Na papíře jsou evropské závazky pevné: Ukrajinu podpoříme „tak dlouho, jak to bude potřeba“. Jenže podle Münchaua Evropa nikdy neměla to, co je skutečně potřeba. „Chce šťastný konec jako ze druhé světové války, ale Trump jí ho nedopřeje,“ píše Münchau.
A právě zde začíná základní rozpor: Evropa vede „válku za morální principy“, ale chybí jí síla i odvaha vést skutečný zápas za tyto principy až do vítězného konce. Naopak, když už bylo podle Münchaua v létě 2023 jasné, že Ukrajina nevyhraje, většina evropských i amerických médií dál pěstovala iluze o kolabující ruské armádě, o Putinově údajném umírání na rakovinu či o účinnosti sankcí, které ale ve skutečnosti obchází celý svět a v Moskvě stále prodávají iPhony a Mercedesy.
Trumpův plán: Nespravedlivý, ale jediný reálný?
Základní otázka tedy zní: Má Evropa kapitulovat před nespravedlností proto, že na spravedlivé řešení nemá sílu? Münchau konstatuje, že Trumpův plán je nespravedlivý, protože „ruský vůdce je diktátor, který napadá cizí země, vraždí své odpůrce a neváhá použít chemické zbraně na cizím území“. Anexe Krymu i útok na Ukrajinu jsou flagrantní porušení mezinárodního práva. Přesto autor tvrdí, že „Ze všech špatných možností je tato nejméně špatná.“
Klíčová je Münchauova teze, že „Mírové dohody se nikdy netýkají toho, kdo má pravdu, ani historických nároků.“ Jsou výsledkem aktuální vojenské situace, ať už je jakkoliv nespravedlivá. Připomíná, že Versailleská smlouva po první světové válce stanovila hranice podle reality naprosté porážky Německa a Rakouska. Většina válek však končí kompromisem, když si obě strany uvědomí, že cena za pokračování konfliktu převyšuje možné zisky. „To je přesně situace, v níž se nyní nacházíme,“ tvrdí Münchau.
Pokud by Ukrajina a Evropa Trumpův plán odmítly, USA podle Münchaua přestanou poskytovat Kyjevu klíčové služby, například satelitní komunikaci či vojenské zpravodajství. Evropa by musela dramaticky navýšit vlastní vojenskou i finanční pomoc, což by nevyhnutelně vedlo k debatě o nasazení evropských vojáků, i když nejspíš „ne v první linii, ale v zázemí“. Ještě vážnější je možnost, že Amerika začne zpochybňovat smysl samotných bezpečnostních záruk NATO, pokud Evropané budou pokračovat ve válce, kterou USA už považují za prohranou. V takovém případě by Evropa byla v podstatě ponechána napospas vlastní (ne)soudržnosti a nedostatečné vojenské síle.
„Myšlenka, že současná rozdělená a malicherná Evropa je schopná vést a vyhrát válku proti Rusku, je iluzorní.“ A připomíná, že Evropa zvýšila výdaje na obranu až po nátlaku Donalda Trumpa, a to pouze proto, aby napravila „škody, které si způsobila desetiletími podceňování armády“, poznamenává Münchau.
Münchau popisuje i další klíčový evropský problém, kterým je rozdělenost a neschopnost společně postupovat. Poukazuje na to, jak i při vyjednávání o společném obranném fondu EU šlo jednotlivým státům víc o národní zájmy než o společnou bezpečnost (například Francii o rybolovná práva po brexitu). „Putin má mnoho vlastních problémů. Ale aspoň se nemusí zabývat rybami,“ glosuje autor ironicky.
Psali jsme:
Zásadní otázka tedy zní: Je Evropa vůbec někdy schopná se sjednotit natolik, aby mohla samostatně čelit ruské agresi? Münchau si tím není jistý.
„Možná jednoho dne bude Evropa v pozici, kdy bude moci vést válku proti Rusku. Dnes to ale zcela očividně není ten případ,“ konstatuje Münchau.
Na závěr Münchau uzavírá, že mírotvorci jsou vždy nepopulární, zejména u těch, kdo chtějí vítězství a ne kompromis. „Mírotvorba je vnitřně nepopulární, zvlášť u těch, kdo chtějí vítězství, ne mír,“ píše doslova v originále. Je prý možné doufat, že Ukrajina i Evropa „nějakou verzi Trumpova plánu přijmou, protože alternativa je příliš temná.“ Ale zaručit to nikdo nemůže.
Pokud by totiž mírový proces zkrachoval, ať už kvůli tomu, že Trump označí Putina za nespolehlivého partnera, nebo kvůli odporu Evropy a Ukrajiny, Amerika se stáhne a Evropa bude čelit těžké volbě: buď akceptovat realitu, nebo jít do otevřeného střetu s Ruskem, na což zjevně není připravená.
Münchauův článek je nelítostnou diagnózou evropské slabosti a neschopnosti čelit realitě války v sousedství. Jeho argumentace se opírá o chladnou logiku, ale současně v sobě nese tíživý fatalismus: Evropa se, přes veškerá morální gesta, bude muset smířit s tím, že spravedlnost není dosažitelná, protože pro ni nehodlá přinést nutné oběti.
(Chmelík, UnHerd.com, foto: zai)
