Prvním příkladem tohoto přístupu byl způsob, jakým bylo zrušeno dosavadní schéma valorizace důchodů. Vláda, která rok a půl rozhazovala plnými hrstmi a holedbala se, kolik dalších příjemců sociálních dávek svou „úspěšnou“ energetickou politikou vytvořila, po úspěšných komunálních a prezidentských volbách začala náhle předstírat snahu o řešení rozvalu veřejných financí, k němuž mohutně přispěla a přispívá. Namísto toho, aby zformulovala konzistentní a realistickou komplexní strategii, spravedlivě rozkládající náklady konsolidace státního rozpočtu na celou společnost, přesvědčila ji o jejím smyslu a s rozmyslem úsporný program uskutečňovala, dopustila, aby osekání budoucích příjmů důchodců bylo prvním a zatím jediným viditelným výsledkem jejích snah o šetření. Na ničem dalším se dosud neshodla. Vše ostatní, co dosud předvedla, je jenom chaos a zmatek.

Druhým políčkem starým lidem, kteří již mají dlouhodobé snížení příjmů jisté, bude avizované zvýšení daně z nemovitostí. Bude se týkat z velké části vylidňujícího se venkova, odkud mladí odcházejí a ve vesnicích dožívají převážně staří lidé. Na ně se chystá erár se zdvojnásobením daně z chalup a pozemků, které s takovými náklady a obtížemi z mizerných důchodů udržují. A navíc jim zřejmě uloží povinnost si ta svá stará stavení za statisíce zateplit. Jak a za kolik, to nikdo neřeší. Chce to Brusel a tomu se neodporuje.

Dnes na venkově staří lidé přežívají pouze díky svým automobilům, většinou ojetým, s nimiž jsou schopni si obstarat nejen přístup k úřadům, zdravotním a dalším službám ve městech, ale i zásobování, které na venkově kolabuje. Co v praxi znamená na českém venkově pojem dopravní obslužnost, se zeptejte těch, kteří jsou na ní závislí. A tato vláda dělá všechno pro to, aby zelené šílenství i tyto skromné možnosti mobility na venkově zlikvidovalo. Bez aut se na venkově dnes žít nedá a elektromobily jsou a budou vždy mimo možnosti dnešních důchodců. Nikoho to nezajímá.

Na ty ze starších lidí, kteří ještě podnikají a provozují svá nedostatková řemesla, si stát vyšlápl nuceným povinným zavedením datových schránek, kterým mnoho seniorů nerozumí a není schopno je ovládat. Nutí je tedy jako OSVČ buď skončit úplně, nebo přejít do šedé ekonomiky. Masově se to dnes děje.

Posledním příkladem arogantního vrchnostenského šlendriánu a neschopnosti je tzv. restrukturalizace České pošty, která má za cíl zrušení několika stovek poštovních poboček. Česká pošta je důkazem totální neschopnosti státu řídit podnik a vést ho k racionálnímu fungování. Problémy jejího hospodaření mají nepochybně přirozené příčiny dané rozvojem digitálních služeb a také konkurence v odvětví. Velká většina z nich je však dána způsobem, jakým politici k podobným státním firmám přistupují.      

Po léta s každou vládou se měnící vedení České pošty vidí pokaždé jako jedinou možnost k odstranění ztrátovosti redukci sítě poboček a zdražení služeb. A tak, zatímco její nově vzniklí konkurenti sítě obchodních míst usilovně budují, Česká pošta je ruší. Služby zákazníkům její vedení fakticky nikdy nezajímaly, vždy se jednalo hlavně o experty na čerpání dotací a službu politikům. A tak pošta léta všechny služby zdražuje tak, aby se zákazníkům nevyplatilo je používat. Objednat si domů balík přes poštu znamená, že si ho budete muset dojít sami na pobočku vyzvednout a hodinu tam ve frontě vystát. Už dávno pošťáci pouze házejí do schránky lístečky, že vás nezastihli, i když jste celý den doma.

Za ta léta se jim většinu zásilkového a dalšího byznysu podařilo přenechat konkurenci za blahosklonného přihlížení politiků, a tak dnes přišli se skutečnou „reformou“ – jedna pošta na několik desítek tisíc lidí. Většina mladších lidí se v důsledku výše popsaného poštám snažila vyhýbat, ti to tedy přežijí, ale pro staré lidi s jejich důchody a dalšími potřebami je to další rána, kterou nikdo nečekal. Panuje zděšení.

Vláda nekomunikuje, nikdo ji neřídí. Protestují starostové, protestují hejtmani, nikdo s nimi o záměru a jeho dopadech nejednal. Ministr financí bez jakékoliv vize a strategie pouze mechanicky lapá miliardy odkudkoliv, problémy lidí ho nezajímají. Vynucené a různě nahodilé kroky se vrší a řetězí, na zoufalou bezkoncepčnost doplatí nakonec všichni, ale senioři jsou první na řadě.

Půjde-li vše dále beze změny touto cestou, možná se nakonec dočkáme i legalizace eutanázie. Úcta k životu, tradicím a jejich nositelům se vytrácí. Staré lidi je třeba minimálně převychovat, nabádají pokrokáři mládež. Musejí už přece jednou pochopit, že „tahle země není pro starý“.