Okolní svět situaci pouze zděšeně registruje, počítá náklady a škody a hrozí se eskalace, která jen jen vypuknout. Nikdo nemá představu, co se zničenou Gazou, nikdo neví, jak budou Izraelci a Palestinci moci dále koexistovat, nikdo netuší, k čemu má vést další zvyšování napětí ve vztazích USA s Íránem. Případné zatažení Pákistánu do konfrontace s Íránem zatahuje do hry odvěkého rivala Pákistánu – Indii. O zájmech Ruska a Číny je zbytečné diskutovat.

Mnoha pozorovatelům dnešní doba připomíná počátek XX. století, dobu před první světovou válkou, kdy také narůstalo napětí mezi velmocemi, propukaly periodické mocenské krize a veřejnost v jednotlivých zemích, ukolébaná dlouhým mírovým obdobím, si nedovedla představit válečné hrůzy, ke kterým konfrontace velmocí může vést.

Jiří Weigl: Boj s progresivismem a s účelovostí

Dnes jako by se historie opakovala. Volání po míru je zrada a napomáhání nepříteli, v kursu je volání po vítězství na bojišti a zničení soupeře. Velkou válku si už nikdo nepamatuje, nikdo se jí nebojí. A politici na to slyší a zvyšují sázky. Nezodpovědným spojencům se dostává záruk, které bez ztráty tváře nelze nedodržet. Svět se dostává na šikmou plochu poháněn nezodpovědnými médii a politickou manipulací.

O roli Balkánu v roli pověstného sudu prachu dnes soutěží Ukrajina s Blízkým východem. Zatímco Ukrajina však již, zdá se, vyčerpala po dvou letech svou brizanci a stává se zamrzlým konfliktem postupně mizejícím z titulních stránek novin, Blízký východ je na nejlepší cestě k explozi.

Dnes se v plné nahotě ukazují tragické výsledky politiky Západu, především USA, v posledních dekádách, které zničily a rozvrátily východní část arabského světa, tzv. Mašriq. Důkazem této katastrofální politiky je, že americké války a intervence odevzdaly vliv v regionu teokratickému Íránu, který je dnes regionální velmocí ovlivňující světové dění daleko od svých hranic.

Dnes, po teroristických útocích Hamásu a zničení Gazy je naděje na řešení palestinsko-izraelského konfliktu v nedohlednu. Zcela rozvráceny jsou Libanon a Sýrie, stejně jako Irák, jehož režim, dosazený Američany je dnes sám označuje za okupanty. Pod povrchem bublá kurdský problém antagonizující Turecko. Saudská Arábie po zkušenostech s americkou politikou hledá východiska ve snížení napětí s Íránem. Naděje se upínají k ropnému státečku Katar, utrácejícímu své obrovské bohatství v podivných mocenských hrách financujících jednou islamisty, jindy zas různé prozápadní aktivity.

Další rakety, bomby, letadlové lodě mohou těžko napravit zkázu, kterou již tomuto nešťastnému regionu přinesly. Mohou naopak zažehnout daleko větší požár, který rozpoutá světovou katastrofu. O výstřelech v Sarajevu také nikdo nepředpokládal, k čemu povedou. Proto je nutné vznášet apely k udržení míru na ty, kteří rozhodují, dokud je čas. Válka nemůže být řešením.