Přesně toto zvláštní sofisma mě napadlo při zamyšlení nad tím, jak se doopravdy, nikoli jen navenek a naoko, dostal náš svět za posledních třicet až padesát let, píše Jiří Kobza v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Když zůstanu jen v našich podmínkách, protože před rokem 1989 většina z nás jiné neznala, a porovnám to s dnešní situací, napadne mne naráz dlouhá řada rozdílů. Začněme u těch materiálních. Když setrvám u té hudební metafory z počátku článku, tak třeba pro návštěvníka západních metropolí po roce 1989 bylo opravdovým šokem, jak odlišné jsou podmínky v této branži. Zatímco v ČSSR stál kvalitní gramofon skoro 5 tis. Kč, tedy zhruba dva měsíční platy, v Londýně jste za podobný dali třeba 70 liber, což v porovnání s tehdejším platem třeba technického pracovníka (kolem 3000 liber) činilo nějakých dva a půl procenta. Nebo rockerská a motorkářská bunda, tzv. křivák. U nás se jednak ani nedala sehnat (nechtěli-li jste kupovat pašované), a i kdyby, tak by se cena vyšvihla na zhruba týchž 5 tisíc Kč (co by jeden neudělal pro svou sebeprezentaci v příslušných kruzích, že). No a v Londýně vám v prvním krámě padl do oka křivák pod 100 liber. Procenta si dokážete spočítat sami. Suma sumárum: kapitalismus konce 80. let byl rájem, kde padala pečená holoubata s nebe rovnou do úst. To je ten skutečný ráj to napohled.
Jenže pak jsme se prošli nočním Picadilly Circus nebo Shaftesbury Avenue a viděli před každým jen trochu zastřešeným krámem na papírových kartonech spící bezdomovce, kteří se pak s jitrem namnoze stěhovali do Hyde Parku, aby svůj stan rozbili v nízké budově veřejných WC. To jsme neznali. Ne každý za minulého režimu pracoval, dokonce často mnozí, co pracovali nejméně, dostávali nejvyšší platy (všechny typy funkcionářů a klapačů hub, k nimž – nezapomínejme – patřila i naše dnešní hlava státu). Nikdo však nespal pod mostem, protože by to čacká policie nedovolila a raději podobného typuse k nějaké, jakékoli v občance zaznamenané práci, prostě donutila. A teď hádanka: je větší svoboda tam, kde si můžete vybrat kartón, výlohu a záchodek, nebo tam, kde se sice veřejně lže, ale hlady se neumírá? To je věčné dilema, ještě žádný filosof, natož politik je nerozlouskl. Což ale neznamená, že přestalo existovat.
Prvnizpravy.cz - Jiří Kobza: Jsme ve válce? A v čí?
Proč takhle zeširoka? Úvod s citací Simona a Garfunkela mě zavádí k pozoruhodnému myšlenkovému dilematu: Za minulého režimu se moc nemluvilo (často ani nesmělo), zato hodně poslouchalo (nejvíc se doví ten, kdo méně žvaní, než poslouchá a naslouchá). Zatímco nyní se hodně žvaní (od médií po vládu – obzvláště v tom vyniká poslední dobou premiér Fiala), ale moc se neposlouchá (snad kromě Kritu a Foltýna, kteří jsou za to placeni. Ale rozhodně se to nedá nazvat nasloucháním. Je to opravdu tak, že už nepotřebujeme naslouchat, slyšet (listen), protože nová doba se svými technologiemi a duchaprázdnými papaláši v nás podporuje jen žvanění (talk) místo sdělování (speak)? A komu to slouží, pro koho je to dobré?
Uvedl jsem příklad řekl bych historického překvapení toho, kdo si idealizoval jedny poměry vůči jiným. Nebylo to mimochodem také proto, že jsme byli doslova zahlcováni tím „talking“, které nás upevňovalo v přesvědčení, že co jsme si vycinkali, je jediné správné a že mít koženou bundu je důležitější než přečíst si dobrou knihu? To neznamená, že by se za někdejší oponou nečetlo. V roce 1990 vyšlo Ecovo Foulcaultovo kyvadlo, neobyčejně intelektuálně náročná strava. Při jízdě na schodech v londýnském metru vás úporná reklama na tu knihu pronásledovala doslova permanentně, ačkoli nebylo v silách většiny těch cestujících dočíst ani na desátou stranu. Hlavní je, že se prodala. Ne zda se četla, natož zanechala ve čtenáři nějaký důležitý vjem duchovního či etického charakteru.
A takové je to teď i zde. Zatímco dobře placení foltýnové sledují, zda se nedopouštíme myšlenek (neboť už to samo začíná být podezřelé, natož je-li myšlenka disentní, jiná, než ve vládních hlásných troubách), premiér a jemu podobní nás přesvědčují, že se máme skvěle, protože oni jsou nejlepší. Víc „argumentů“ jsem neslyšel. Ale bojím se, že se po nich ani mnoho zvědavců neptá. Stačí, že mají plný košík ze shopping centra, byť třeba na spotřebitelský úvěr.
A tak bychom se v těch dilematech mohli převalovat ještě dlouho. Zeptáte se, jaký vztah má houmlesák z thatcherovské Anglie se spokojeným konzumentem dnešního Česka? Odpověď je jednoduchá: ten i onen je nesvobodný. Jeden je otrokem chudoby, druhý otrokem přebytku. V obou případech je to otroctví.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
