Probouzím se jako každé ráno v podnájmu nedaleko centra Prahy, konám ranní hygienu a chystám se na pracoviště, co je v mém případě Poslanecká sněmovna. Nemám to daleko, využívám těch zhruba čtyřiceti pěších minut  k fyzické aktivitě, jíž se mi jinak v průběhu dne zoufale nedostává. Naše vládní koalice totiž předkládá Sněmovně každý den tak zásadní a důležité návrhy zákonů, tak plné intelektuální síly a inspirativnosti, že máme – my ostatní z opozice – jen tak tak sil, abychom je všechny strávili a pochopili. Občas mě nad těmi zákonnými návrhy napadá, že naše vláda má vlastně pravdu, když o sobě říká, že je nejlepší. Protože vymyslet to všechno, co vymýšlí ona, to by jen tak někdo nedal. Na to musíte mít specifický typ fištrónu a kreativní fantazie, jimiž suchopární opoziční technokrati rozhodně nedisponují. Pokud se opozice čirou náhodou, i když lid stojí pevně za vládou, dostane k veslu, to teprve uvidíte změnu a budete se slzou vzpomínat na staré časy, kdy jste nemuseli nic dělat, jen poslouchat a dělat, co za vás jiní rozhodli. Ó, jak sladký život. Leč neodbočujme.

Sešel jsem ulicí Bruselstrasse (dříve Vinohradská, ještě předtím Fochova – ty názvy se mění tak často, že mě ten nejnovější nijak nepřekvapil) dolů k hlavnímu náměstí, jemuž dominuje socha jakési zapomenuté postavy českých dějin. Jde o jezdce na koni s dlouhým klackem v ruce. Jezdec jako jezdec, říkám si, ale v tom něco lehce podráždí můj sluch. Poblíž sochy stojí pohledné děvče v maturitním věku a huláká do mobilního telefonu: „Jasně, že jsem tady, ty kráso, stojím pod zadkem, rovnou u petníka. Seš na hlavu, magore? Jakej svatej? Jo ty seš vlastně z Budějic, to je ta díra, kde vařej pivo, jehož název ukradli našim přátelům nejvěrnějším zpoza oceánu. Tak to toho nevíš eště dost. Máš kliku, udělám ti vlastivědnou exkurzi.“ A zavěsila.

Odhodlal jsem se po chvíli váhání a slečnu oslovil: 

„No jasně, senile,“ opáčila nehledanými slovy dívka. „To je přece generál Patton, co osvobodil v květnu 1945 Prahu od hnusných Rusáků. Ještě že měl k ruce ty chrabré vlasovce, však on jim po zásluze starosta jedné městské části postavil památníček, byli jsme tam se školou na výletě. Vystoupili jsme z metra a po celý zbytek cesty jsme si stylově sborem zazpívali známou bojovou Roll Out The Barrels. Jen Vonásek to kazil svým neustálým návrhem, že bysme měli dát taky Černý muž pod bičem otrokáře žil, že prej ho to užila babička. Naše cool teacher to ale zvládla s přehledem: babičku nazvala zpátečnicí a Vonáska nechala na hodinu vyrazit ze školy. Tak jsme došli až k pomníčku, kde jsme postáli čestnou stráž a položili květiny. Umělé samozřejmě, nebudeme přece ničit přírodu, to by nám Grétka dala.“

Došlo mi, že jde o odkaz na G. Thunbergovou, a pokračoval jsem: 

„A promiňte ještě, slečno, to s tím Pattonem jste slyšela odkud? Já měl za to, že Prahu od nacistů osvobodil Koněvův Ukrajinský front.“

Aha, začíná mi to docházet. Tak ještě poslední otázečka: 

„A promiňte zvědavost, to s tím … petníkem …, to říká i nějaký oficiální činitel?“

Na to se nedalo nic namítnout a tak jsem se po krátkém formálním rozloučení vydal ke svému pracovišti. Na velkém náměstí bylo vše, jak má, všechny ty krásné nové obchody, co průběžně nahradily zatuchlou veteš zapomenuté historie: Primark, Van Graaf, Reserved, Marks&Spencer, Glamour, C&A, Buzz Sneakers, Under Armour Brand  House, Marc O´Polo a mnoho dalších. Pro krásami zemdleného turistu pak samozřejmě jsou k dispozici občerstvovny McDonald´s a KFC, které mají tu výhodu, že vypadají kdekoli na světě úplně stejně, takže návštěvník nic neriskuje, ví, d čeho jde, a zároveň má jistotu, že se nachází ve správném liberálně-demokratickém státě, kde ho neruší žádná nečekaná překvapení a atypičnosti.

Vstoupil jsem do budovy a ptám se vrátného: 

„Prosím vás, není něco divného s tou vlajkou?“ 

Vrátný bez mrknutí oka dí: „Ale pane poslanče, vy jste byl teď pár dnů na služební cestě ve střední Africe napravit tu ostu…, pardon, předchozí vystoupení pana premiéra. Tak jste přišel o zásadní změny v naší zemi.“ 

Přerušil jsem vrátného: „Ano, něco už vím. Máme novou paní prezidentku“. 

„Ano,“ vece vrátný. „Ale nejen to“ pokračuje. „Parlament se usnesl na tom, že když tu dnes máme ukrajinskou menšinu ve výši skoro třetiny všech obyvatel, je třeba vyjít vstříc jejím oprávněným nárokům. Tak jsme – tedy vy poslanci jste – přejmenovali vlast na Česko-ukrajinskou republiku, zkratka ČUR, včetně změny vlajky. Jediné, co nechápu, je též nový zákon, podle něhož je trestné ptát se, jak se tedy jmenují občané té nové země ČUR.“ Ale to určitě souvisí s ohrožením republiky dezoláty, jiné vysvětlení pro to nemám.“