Arménie v dnešní době prožívá pozoruhodné déja-vu českého roku 1938. Byť v trochu jiném gardu a jiných kulisách, ale podstata je velmi podobná a tragické důsledky pro ty, kterých se to týká nejvíce, tedy karabašské Armény, rovněž. Velmoci se dohody o osudu Náhorního Karabachu bez ohledu na mínění jeho cca 150.000 obyvatel. Ázerbajdžánu daly volnou ruku k útoku na hlavní město enklávy Stepanakert a arménský premiér Pašinijan údajně odmítl nabídku pomoci ze strany Ruska a Íránu. Netuším, jestli mu bylo za to něco slíbeno, hory (zlata) či doly (doživotně), ale faktem je, že Ázerbajdžán konečně získal Náhorní Karabach a tím vyřešil i otázku Lačinského koridoru, což je jediné pozemní spojení oblasti s Arménií, píše Jiří Kobza v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Ján Čarnogurský: Cesta Arménie k porážce (20.11.2020)
Je paradoxem, že se tak stalo plus mínus pár dní od výročí zahájení genocidy Arménů v Turecku roku 1915 a během první světové války. Tehdy Turci vyhnali do pouště a povraždili asi 1,5 milionu Arménů a svět, až na pár výjimek, zdvořile mlčel. A Turecko dosud tuto genocidu drze popírá. Vyprávění Aurory Mardiganian (1901), která se jako 14letá zúčastnila těchto pochodů smrti, ale podařilo se jí utéct, je něčím naprosto děsivým. Podle její knihy byl natočen v roce 1919 v USA němý film Ravished Armenia (Uchvácená Arménie, ale znám je i pod názvem Aukce duší).Tento film byl po krátkém čase promítání zakázán. Dnes by ho nejspíš nepustili vůbec.
Film například ukazuje scénu, kdy jsou mladé arménské dívky ukřižovány přibitím na kříže. Téměř o 70 let později Aurora Mardiganian odhalila filmovému historikovi Anthonymu Slideovi, že scéna byla nepřesná:
„Turci své kříže takhle nedělali. Turci dělali malé špičaté kříže. Dívkám sundali šaty. Donutili je sehnout a poté, co je znásilnili, je nechali sedět na špičatém dřevě, přes vagínu. To je způsob, jakým zabíjeli Turci. Američané z toho udělali civilizovanější cestu. Nemohou ukázat tak hrozné věci.“.
„Turci své kříže takhle nedělali. Turci dělali malé špičaté kříže. Dívkám sundali šaty. Donutili je sehnout a poté, co je znásilnili, je nechali sedět na špičatém dřevě, přes vagínu. To je způsob, jakým zabíjeli Turci. Američané z toho udělali civilizovanější cestu. Nemohou ukázat tak hrozné věci.“.
V této době si připomínáme 350.000 Čechoslováků vyhnaných ze Sudet do vnitrozemí Mnichovskou dohodou v roce 1938. I tehdy se „civilizovaný a svobodný“ západní svět díval jinam a spoléhal na předem uzavřené spojenecké, obchodní a další smlouvy, uzavřené s Německem s tím, že je Němci dodrží. Historie se ale opakovala, opět vše ovládla zrada velmocí, slabost či manévrování vlastní vlády, vyhnání československých obyvatel ze Sudet, zabrání jejich majetků.
Stejně jako Turci, kteří na začátku arménské genocidy odzbrojili arménské vojáky, zařazené do turecké armády, aby je potom přinutili vykopat si vlastní hroby a povraždili je, ani Hitler neměl se zajatci smilování. Pro něj byla dokonce turecká genocida Arménů jakýmsi zvráceným vzorem, jak postupovat proti etnickým a náboženským skupinám, které nenáviděl a které chtěl zlikvidovat a vyhladit.
Nyní, kdy ázerbajdžánská delegace na příslušných jednáních požaduje jako součást dohod o ukončení bojů odzbrojení karabašských vojáků (říkejme jim třeba milice) a vydání jejich velitelů, celkem jistě v hlavách mnoha Arménů bliká varovné světélko, jestli se velení ázerbajdžánské armády neinspirovalo v historii a nebude se chtít zbavit potenciálních buřičů jednou pro vždy. Sliby ázerbájdžánského prezidenta Alieva jsou krásné, ale přece jen je zde ten precedens a vědomí, že velmoci nehnou prstem (minimálně pokud tam bude současná arménská (prý) prozápadní vláda, pokud z toho nebudou něco mít.
Nezapomínejme, že vedle (podle všeho předem dohodnuté) nečinnosti armád obou zmíněných velmocí, Ruska a USA, je zde další trumf Ázerbájdžánu, kterým je přítomnost jeho armády na obsazeném východním pohraničním pásu Arménie. Vypadá to, že v případě arménské vojenské pomoci Arcechu (arménské pojmenování Náhorního Karabachu) by okupace Arménie následovala ihned z východu. Opět podobnost s Mnichovem.
Nemohu, než hluboce soucítit se 40.000 karabašskými rodinami, které stojí před strašlivým rozhodnutím, zda uvěřit slibům prezidenta Alieva (najednou se stal i jejich prezidentem) a riskovat narůstající tlak a pozici druhořadých občanů, jak jsme to viděli například v rozpadající se Jugoslávii, bez možností se bránit, anebo odejít do Arménie a čelit nejistému osudu tam (pokud tam již nemají příbuzné).
Naše neziskovky a hrdinní počítačoví válečníci, kteří vybírají peníze na tanky pro Ukrajinu, ale zatvrzele mlčí k tureckému obsazování území východní Arménie. Nikdo z nich nelituje obyčejné lidi, kteří jsou vystaveni neskutečnému trápení. Nikdo nepláče v ČT24 a nevolá po sbírce na pomoc obětem vyhnání. Naše prostředky masové propagandy prostě pláčí jen nad těmi, nad kterými se to momentálně nosí (například nelegální imigranti, Ukrajinci, sudetští Němci a jejich organizace atd.).
O to zajímavější bude sledovat, jak se česká vláda kroutí, aby nemusela dát jednoznačné stanovisko, když se pro nenávist k Rusku rozhodla energeticky se zavázat právě Ázerbájdžánu, od kterého (podle médií) odebírá až 40% naší spotřeby ropy.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
43-8974200277/0100
Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
