Konečně se jejich váleční poškozenci - asi 80 tisíc polských občanů - snad dočkají i materiální satisfakce za válečná utrpení v boji proti nenáviděnému zločineckému velkoněmeckému Reichu.
Polský premiér pan Morawiecki správně podotkl, že Polsko žádalo intensivně odškodnění již od roku 2018. Teprve nyní se německá vláda rozhodla, že válečné poškozence odškodní, i když datum ještě nestanovila.
V roce 2023 polská vláda vyvinula tlak na Německo, aby uznalo škody způsobené Polsku válkou, kde zahynulo odhadem 4-6 milionů Poláků a materiální škody dosáhly 800 miliard eur podle inventáře z roku 1946. Polsko vyzvalo rovněž politiky USA, aby Německu napravili hlavu za dosavadní nečinnost v odškodňování.
To vše se nyní zúročilo a Německo se konečně rozhoupalo k jednání. Potud vše v pořádku a my potomci odbojářů ČSR přejeme Polákům ze srdce, aby konečně po šílených desetiletích německé ostudy, dostali svou zaslouženou satisfakci - i když to životy padlých a zavražděných nikdy nenahradí.
Hanebný postoj německé vlády k Čechům a Slovákům
Hanebný postoj německé vlády k Čechům a Slovákům
Jak jsem anonymní článek Parlamentních listů pročítal dále, zmocňoval se mne pořádný hněv. Pisatelé sice rozebrali peripetie polsko-německých vztahů k reparacím a k odškodnění, ale problém reparací nerozebrali ani písmenem z evropského, natož z československého hlediska. Našeho státu a našich občanů se totiž odškodnění a reparace týkají v první řadě. A stejně tak se nás týká neuvěřitelný postoj všech německých vlád od roku 1945 k Československé republice a k jejímu nástupníku České republice. Proč? Německá vláda nikdy od roku 1945 nesplnila právně závazné podmínky válečné reparace vůči Československu natož vůči České republice v celém rozsahu. ( O tzv. Česko-německém fondu budoucnosti se zmíním níže.)
Zde absolutně neplatí teze o tzv. Česko-německé deklaraci a údajně o tom, že obě strany zapomenou na minulost a nebudou mít k sobě žádné nové nároky. To vůbec pro historické nároky České republiky vůči Německé spolkové republice neplatí. Na to klidně odpoví i ústavní právníci. Politici a medialisté, kteří tím účelově šermují, jednoduše lžou veřejnosti a oblbují občanstvo, nepolíbené vědomostmi o poválečné historii.
Deklarace nemá žádné konstitutivní účinky, je to pouhý deklaratorní politický akt - nic víc. Navíc deklarace nemá ani retrospektivní účinky, nelze ji roubovat na právní akty poválečné doby. I podle evropského práva neplatí žádná retroaktivita právních úkonů a boření právních norem předchozích dob. Potvrdily to i výnosy Evropského soudního dvora v Luxemburgu v kauzách žádostí o rušení presidentských dekretů, jako dekretu 108 a dalších. Dekrety podle těchto výnosů rušit nelze. Ostatně samy velmoci - USA a Británie, toto potvrdily. Obecně: Retroaktivita je věc nicotná a neplatná. Proto je účelová nečinnost německé vlády a bohužel i některých vlád československých a současných stejně zhoubná pro český i slovenský národ v minulosti i dnes.
Pařížská reparační dohoda a nároky České republiky na Německu
Pařížská reparační dohoda a nároky České republiky na Německu
Co byla a proč stále platí tzv. Pařížská reparační dohoda, a proč ji všechny vlády Německa i bohužel naše, odstrkují - a bojí se jí jako dýmějového moru?
Trošku si zacitujme.
„Jménem republiky Československé!
Dne 21. prosince 1945 byla v Paříži sjednána tato dohoda:
Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.
Vlády Albanie, Spojených států amerických, Australie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, ČESKOSLOVENSKA, Jihoafrické unie a Jugoslávie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků, o nich podle ustanovení této dohody a podle ustanovení dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo bude o nich prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále je „německé reparace") a hodlající zříditi Mezispojenecký reparační úřad a stanoviti spravedlivý postup, dohodly se takto:
„Jménem republiky Československé!
Dne 21. prosince 1945 byla v Paříži sjednána tato dohoda:
Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata.
Vlády Albanie, Spojených států amerických, Australie, Belgie, Kanady, Dánska, Egypta, Francie, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Řecka, Indie, Lucemburska, Norska, Nového Zélandu, Nizozemska, ČESKOSLOVENSKA, Jihoafrické unie a Jugoslávie, hodlajíce spravedlivě mezi sebou rozděliti úhrn statků, o nich podle ustanovení této dohody a podle ustanovení dohodnutých 1. srpna 1945 v Postupimi mezi vládami Spojených států amerických, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Svazu sovětských socialistických republik se prohlašují nebo bude o nich prohlášeno, že jich lze použíti jako reparací od Německa (dále je „německé reparace") a hodlající zříditi Mezispojenecký reparační úřad a stanoviti spravedlivý postup, dohodly se takto:
Část I. Německé reparace
Článek 1. Reparační podíly (...)
Článek 1. Reparační podíly (...)
Kategorie A, jež bude zahrnovati všechny druhy německých reparací, vyjma ty, které jsou zahrnuty v kategorii B,
Kategorie B, zahrnující všechno průmyslové a jiné provozní zařízení, odvezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu.
Kategorie B, zahrnující všechno průmyslové a jiné provozní zařízení, odvezené z Německa, jakož i námořní obchodní lodě a plavidla pro vnitrozemskou dopravu.
B. Každá signatární vláda bude míti právo na procentuální podíl na celkové hodnotě kategorie A a na procentuální podíl na celkové hodnotě kategorie B, jak jest vyznačen v níže uvedené tabulce podílů.
Tabulka podílů
Země Kategorie A Kategorie B
Albanie 0,05 0,35
Spojené státy americké 28,00 11,80
Austrálie 0,70 0,95
Belgie 2,70 4,50
Kanada 3,50 1,50
Dánsko 0,25 0,35
Egypt 0,05 0,20
Francie 16,00 22,80
Spojené království 28,00 27,80
ŘECKO 2,70 4,35
Indie 2,00 2,90
Lucembursko 0,15 0,40
Norsko 1,30 1,90
Nový Zéland 0,40 0,60
Nizozemsko 3,90 5,60
ČESKOSLOVENSKO 3,00 4,60
Jihoafrická unie 0,70 0,10
JUGOSLÁVIE 6,60 9,60
Úhrn 100,00 100,00"
(Konec citace úvodního textu Pařížské reparační dohody.)
Země Kategorie A Kategorie B
Albanie 0,05 0,35
Spojené státy americké 28,00 11,80
Austrálie 0,70 0,95
Belgie 2,70 4,50
Kanada 3,50 1,50
Dánsko 0,25 0,35
Egypt 0,05 0,20
Francie 16,00 22,80
Spojené království 28,00 27,80
ŘECKO 2,70 4,35
Indie 2,00 2,90
Lucembursko 0,15 0,40
Norsko 1,30 1,90
Nový Zéland 0,40 0,60
Nizozemsko 3,90 5,60
ČESKOSLOVENSKO 3,00 4,60
Jihoafrická unie 0,70 0,10
JUGOSLÁVIE 6,60 9,60
Úhrn 100,00 100,00"
(Konec citace úvodního textu Pařížské reparační dohody.)
Celý text je možno dohledat ve Sbírce zákonů ČSR čili nástupníka ČR, pod č.150/1947 Sb., ve znění k 24.01,1946, jako platný mezinárodní předpis a smlouvu, jejímž právoplatným signatářem je jako nástupník ČSR, ČSSR, ČSFR, dnešní Česká republika.
Za ČSR tuto dohodu podepsal ministr zahraničí Jan Masaryk.
Německé manévry k neplacení československých reparací
Jak se dalo předpokládat, německé vlády v okupačním i pookupačním režimu, se chovaly k vyplácení reparací slabým článkům tehdejšího evropského společenství států, maximálně liknavě. Samozřejmě bez odmluv muselo vyplatit mocnosti protihitlerovské koalice, které ovšem na druhé straně utrpěly válkou relativně značné ztráty. Ovšem u jejich evropských spojenců to tak jednoduché nebylo, což se do současnosti táhne v případech Česka, Polska a Řecka. Na druhé straně, s výjimkou nekompromisního Polska, se Čechoslováci a hlavně jejich nástupníci Češi sami stavěli k reparacím s nedostatečnou vervou.
Tak například, nežli mohla Benešova republika cokoli vykonat v reparacích, zanikla komunistickým převratem roku 1948. Lidově demokratický stát se reparacím nevěnoval, zápolil sice těžce, i když dosti úspěšně, s obnovou země, ale právě reparace by mu bývaly mohly významně pomoci. Nestalo se tak.
Tuto temnou stránku reparací budou muset objasnit budoucí historici a sociologové, pokud se vůbec dostanou k pramenům! Což je v našich neslavných poměrech obvyklé - viz překážky bádání u tzv. protektorátních restitucí! Jsou to vlastně dvě velké hanby našeho státu. Snad jediná československá vláda, která projevila snahu o reparace, byla Štrougalova vláda, ale v komplexu reparací neuspěla, snad s výjimkou navrácení části měnového zlata, o čemž byla popsána spousta knih.
Ale zpět k Němcům. Německé vlády vynikaly uměním oddalovat povinné reparace jakýmkoli způsobem.
Tak třeba za Brandtovy vlády se toto odůvodňovalo zaváděním jeho smířlivé východní politiky, ovšem namířené především k obrovsky poškozeným Polákům, kteří z rozhodnutí velmocí získali za ustoupené východní oblasti bývalá říšská území na Odře a Nise - „ziemie odzyskane". To ovšem dodnes vyvolává nevraživost a temné mručení německé šovinistické strany, zejména postfašistické landsmannschafty v to počítaje. Takže se neplacení reparací vysvětlovalo mantrami typu „nerušme Willyho Brandta v úctě k Polákům, když se jel poklonit Neznámému vojínu do Varšavy". Na Čechoslováky se ovšem kašlalo - oni se stejně neozvou...
Další výmluvou byla mantra „Nemůžeme platit reparace taky za východní Němce!"
Tato mantra vydržela drahný politický čas, protože otázka dvou Němecek, z nichž o východním nepřátelé posměšně říkali, "To je to Německo, kde jejich wehrmacht u Stalingradu střílel do vzduchu!", nebyla vyřešena. I když šlo o idiotismus, fungoval.
Pak musíme připomenout staronovou mantru Helmutha Kohla - „Zaplatíme, až po sjednocení Německa". Roky míjely, tábor socialismu se nakonec zřítil, a placení reparací stále nebylo a nebylo.
Až přišel spásonosný pan osvoboditel Havel s omluvou za vyhnání odsunutým, a karta se obrátila. Média se s chutí dala do štvanice na Čechy. Už otázka nestála, kdy zaplatí Němci nám, ale kdy my zlí mstiví Češi zaplatíme „nebohým odsunutým Němcům" alias Sudetoněmcům.
A media dokonale vytěsnila Pařížskou reparační dohodu z vědomí občanstva (komunisté by řekli z vědomí mas). Termín "vytěsnění" dokonale odpovídá nově instalované politické korektnosti. V naší přirozené češtině je to synonymum pro profesní lhaní, profesní utajování, což je také obyčejné lhaní.
Ovšem donekonečna to nestačilo, a tak přišel vynález tzv. Česko-německé deklarace, o ní sám signatář, pan president Klaus pravil „Ano i ne". Navíc ta deklarace má dvě různá konstatování odsunu - transferu podle Postupimi na jedné straně, a Vertreibung - vyhnání na straně druhé. Jenže konstruktéři deklarace zapomněli na to hlavní - deklarace neruší mezinárodní smlouvu. Tak počítali s tím, že to unavená a ohlupovaná česká veřejnost spolkne jako malinu. Tož, nestalo se. A problém se vynořuje s pravidelností větrných bouří nad tou naší kotlinou.
A ještě k tomu Česko-německému fondu budoucnosti. Ten měl „odškodnit oběti tolaleneinsatzu, anobrž nucených prací v reichu". Ale tu máš čerte kropáč! Totální nasazení mělo statisíce obětí i v samém protektorátě a ty nikdy odškodněny nebyly.
A přitom byly vystaveny stejnému teroru jako v reichu. A to nemluvím o odškodnění bojovníků a obětí velkoněmecké říše, nikoli nehmotného nacismu, jak se dnes s oblibou píše. Mého strýce gilotinovaného na Pankráci neodsoudila nacistická strana, ale Velkoněmecký reich! Mé strýce do Osvětimi neodvleklo pouze gestapo, ale příkaz, jenž vydal Velkoněmecký soudní dvůr. Mého dědečka legionáře nezavraždilo výslechy gestapo z pouhého plezíru, ale na příkaz orgánů Reichu!
Takže, když se Babišova vláda odvolávala na česko-německou deklaraci, která prý „zabraňuje reparacím" (Sancta Simlicitas!), je to zas příklad profesní výmluvy (lhaní).
A Fialova vláda ve své nečinnosti tomu dává korunu.
Zkrátka a dobře, Němci nám dluží stamiliony korun na reparacích a nikdo z kompetentů je nežádá. Pamatujme si to, až zas nás partaje budou žádat o hlasy!
Dodatek: Jak jsme byli poškozeni
Dodatek: Jak jsme byli poškozeni
- 360 tisíc mrtvých, padlých a zavražděných
- 700 tisíc odvlečených na nucené práce v reichu
- 500 tisíc (odhad) na nucených pracech v protektorátu
- Zničení stovek továren a zemědělských podniků
- 250 tisíc vyhnaných z pohraničí (tzv. Hitlerových Sudet)
- 100 tisíc vyhnaných z vnitrozemí ČSR
- Zničení letectva a obchodního loďstva
- Uloupení vojenské techniky včetně vojenského letectva a lehkých tanků
- Uloupení bankovního zlata a jeho deponie Velkoněmci, neoficiálními Brity a USA ve Švýcarech.
- Britům musela naše vojenská správa platit za boj našich letců a pozemních vojsk na straně Spojenců (za ubytování, stravu, stejnokroje atd.)
Jiří Jaroš Nickelli: je dokumentátor ČSOL Brno II, pozůstalý po legionáři zavražděném gestapem, příbuzný obětí gilotiny a Osvětimi.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
