Svoboda slova podle Jiráka chřadne pro nezájem lidí. „Aspoň za můj život nikdy nebyla svoboda slova tak nízko na žebříčku zájmu veřejnosti, jako dnes. V zásadě si myslím, že se s tím mnoho dělat nedá. Naučil jsem se jednu věc, kterou považuji za podstatnou. Svoboda projevu je realizovatelná jenom v případě, že ji lidé opravdu chtějí. A když ji zapomenou chtít, tak je bohužel odsouzena k chřadnutí,“ řekl Jirák v rozhovoru pro Radio Universum.

A dodal, že v okamžiku, kdy se nám dějí věci, které, řekněme, oslabují princip svobody slova, a vlastně to nevzbuzuje výraznější společenský, politický, individuální protiklad, tak v tu chvíli je otázkou, jestli má svoboda slova, svoboda projevu, šanci na přežití, na přežívání a rozkvétání. A Jirák si myslím, že nemá. Nevidí totiž žádné revoluční třeštění, spíše podle něho žijeme v unaveném světě. A až na nějaké drobné, spíš skupinové pokusy, tu není významnější tlak na to, že by měla být svoboda projevu považována za hodnotu nadřazenou třeba korektnosti.

Možná by nám podle Jiráka prospěl nějaký šok v podobě náhlé ztráty svobody projevu. „Abychom si uvědomili, co to je za hodnotu, protože jinak máme tendenci ji brát jako samozřejmost. A myslím, i když bych to asi přímo těžko dokazoval, že si ji až příliš snadno necháváme ukrajovat,“ zamyslel se mediální expert.

Podle Jiráka bychom neměli zapomínat, že svoboda slova se historicky snažila prosazovat spoustu sociálně pozitivních věcí, od prosazení jazykové svobody, svobody projevu, moci myslet a psát ve své víře bylo významné téma, a to se postupně přelilo i do politiky. 

„A měli bychom si pamatovat, že možnost formulovat politické představy, politické názory bez omezování, je výdobytek poměrně mladý, ale zato silně prožívaný, někdy bývá spojován s francouzskou revolucí a s roky 68, 89. A teď je otázka, jestli to trvá,“ řekl dále Jirák.

„Myslím, že žijeme ve fázi nezřízené idealizace devadesátých let. Myslím, že tam bylo tabuizovaných témat obrovské množství, a rozhodně znám situace, kdy jsem si uvědomil, že lidé neříkají to, co by říkat chtěli. I tehdy. Nejméně do půlky devadesátých let byl tabuizován jakýkoli pozitivní vliv předcházejícího režimu. Prostě tak to bylo,“ pokračoval pedagog.

V této souvislosti se věnuje určité vnitřní cenzuře a tomu, kam se v rámci společnosti posouvá. Připomíná například slova německé politoložky a socioložky Noelly-Neumannové, která řekla, že když si člověk myslí, že je jeho názor v dané společnosti většinový, tak má tendenci ho víc říkat, a když si myslí, že je jeho názor menšinový, tak má tendenci ho říkat méně, protože nechce být vyloučen ze smečky. „Ona to vysvětluje takto evolucionalisticky. A tohoto jevu si pochopitelně všímají i ti, kteří se snaží ovlivňovat veřejné mínění, a vytvářejí situace, že něco se říká, a něco se neříká,“ prohlásil v rozhovoru Jirák.

„Nikoliv přímými zákazy, příkazy a tabuizováním, ale vytvářením těchto nepřímých tlaků, jakože ,to se říká', a ,to se neříká', vzniká oprávněný pocit, že něco říct nemůžu, protože by se na mě ve třídě koukali zle. A to proto, že existuje spousta nepřímých tlaků, která vás do dané škatulky vmanévrují. Ona tomu docela elegantně říkala ,spirála mlčení'. Tedy, že se roztáčí spirála, ve které stále víc lidí prezentuje své názory, pokud se domnívají, že jsou většinové. A myslím, že těchto spirál jsme si v posledních letech zažili obrovské množství,“ poznamenal dále.

Za problematické v dnešní době také považuje, že společnost je rozsekaná na skupiny, které drží pohromadě intenzivně prožívané emoce. 

„Tohle je, myslím, největší posun, který vůbec nastal. My nemyslíme, my prožíváme. Nedostatek kritického nadhledu nad sebou, a naopak totální preferování postoje: ,To jsem JÁ, na tohle MÁM právo to takhle prožít', to tu vídáme dnes a denně. To je motivace chování 2/3 řidičů, které potkám na silnici. Takže si myslím, že tato záměna racia za emoce je velmi silný rys současnosti,“ uvedl Jirák.

A stejně tak velký problém v tomto směru pozoruje v rámci rozšíření sociálních médií jako je Facebook, Twitter, TikTok apod. 

„To jsou vlastně komunikační nástroje, jejichž architektura je založená na prožitku: ,Lajkni to, lajkni to. Řekni, že to máš rád'. Nikdy se dotyčná aplikace člověka nezeptá: ,Napiš mi ve dvou řádcích, proč jsi to lajknul. Proč tě to prostředí vůbec zajímá'. Podstatné je, že jsem to lajknul a že je nás takových 1000, 2000, 90 procent, cokoliv. Takže to myslím, že jsou dva významné zdroje, které v tom hrají roli. A teď jsou různě posilovány, a v poslední době paradoxně nejvíc nejistotou,“ dodal závěrem mediální expert Jan Jirák.

Pro platby ze zahraničí: IBANCZ5601000000438974200277
BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX