V letošním roce zjišťujeme, že u nás v České republice máme v rámci Evropské unie nejvyšší inflaci, nejdražší (nejlevněji vyrobené) energie, potraviny, náš stát se zadlužuje rekordním tempem. Stejným jako ožebračování většiny občanů naší země, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Tohle všechno nám prezident, premiér, ministři a vlastně všichni politici Pětikoalice sdělují se zářivými úsměvy a vysvětlují nám, že se máme velice dobře. Vlastně mají pravdu, protože kroky, které nám předkládají jako řešení těchto problémů, povedou k tomu, že velice rychle bude daleko hůř. Státní bankrot, krach ekonomiky pro ně nepředstavují nepřijatelná rizika, ale spíše kýžený cíl, určený zvenčí.
Občané jsou zřejmě hypnotizováni těmi slušivými úsměvy nepřetržitě nalepenými na televizních obrazovkách, a až na dezoláty či ruské a čínské agenty neprotestují, naopak ve volbách vládu podporují. Zatím jim nedošlo, že situace už je zralá na slavný Hamletův monolog, který se týká naší budoucnosti. Zda být či nebýt, to je oč tu běží.
Mlčenlivá většina však má pocit, že jde jen o další verzi známého českého proplouvání životem tím, že nakonec zvolí to menší zlo. Sice si podvědomě kladou ony shakespearovské otázky, ale odpovídají si na ně stejně jako v slavném dramatu: snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.
Hamletův příběh však názorně ukázal, že i ten, kdo je nerozhodný a příliš kličkuje, se nakonec musí rozhodnout a vzepřít se. Udělá-li to příliš pozdě, nejvíce na to doplatí on sám. Plody jeho vzpoury a snahy budou využívat jiní. (Ostatně české dějiny jsou plné podobných událostí).
Letos máme poslední příležitost změnit slušivé úsměvy zločinců ve vyděšený škleb. Nepromeškejme ji.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
