Podle publikovaných náznaků se domnívám, že ve výsledku půjde ze strany Senátu o poskytnutí dalšího argumentu pro ty, kteří poukazují na jeho totální marnost. Podívejme se proto na stejný problém, jako Senát, ale z klidu domova, tudíž bez jakýchkoliv požadavků na státní rozpočet. Záležitost má dvě roviny, věcnou a procesní, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz.
Způsob, jakým Senát přistupuje k rokování, připomíná – no, řekněme radši, že nepřipomíná nic inteligentního a důstojného. Například jakýsi Jan Sobotka (STAN) tvrdí, že navržené zvýšení rychlosti „pokud to umožní počasí nebo hustota dopravy, výrazně to zkrátí čas k dojezdu do cílového místa“.
Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) ale rozhodnut ještě není, počká si prý na odbornou debatu a argumenty. Proč se však nechce inspirovat dopravními pravidly, která platí u něj doma na Tchajwanu? Tam se smí – asi z velmi dobrých důvodů – jezdit po dálnici maximálně stovkou, pokud není na vybraných úsecích dálnice dokonce rychlost ještě omezena! Čili trend je přesně opačný, než jaký je zde prosazován. Zdá se, že z Vystrčila to tchajwanství už nějak vyšumělo, anebo je jen chvilkové a ryze účelové. Obojí mu není ke cti.
Ostatně ani jeho vzdělání nevzbuzuje velkou důvěru, protože jinak by si tento absolvent oboru matematika-fyzika na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity mohl vzít k ruce tužku a papír, když už by to nezvládl zpaměti, a uzemnit Jana Sobotku prostým konstatováním, že v případě ideálního počasí a hustoty dopravy by například vozidlo, jedoucí po dálnici z Prahy do Brna po celou dobu rychlostí 150 km/h, dojelo teoreticky zhruba jen o 13 minut dříve, než vozidlo, jedoucí po celou dobu současnou povolenou rychlostí.
Taková situace však nikdy nenastane, protože má jít pouze o vybrané úseky dálnic, takže ono „výrazné zkrácení“ dojezdového času podle matematicky nedovzdělaného Jana Sobotky bude víceméně nicotné. V takovém případě může být jediným efektem zvýšení povolené rychlosti na vybraných úsecích dálnice pouze chvilkové uspokojení ega každého zamindrákovaného řidiče, který bude mít nutkání kompenzovat své psychické anebo sexuální deprivace sešlápnutím akcelerátoru.
Negativní stránkou pak – kromě zvýšené produkce exhalací, způsobené větším množstvím spotřebovaného paliva pro překonání určité vzdálenosti vyšší rychlostí – bude zvýšená agresivita řidičů, domáhajících se svého rychlostního požitku, jak správně argumentuje senátor Marek Hilšer. Tento názor však v českém tisku nepochybně nezaznívá poprvé, stejně jako další argumenty.
Jde například o nutnost vybrané úseky dálnice navíc vybavit proměnlivým dopravním označením, které sníží povolenou rychlost v případě nepříznivých klimatických podmínek nebo za husté dopravy, jak sdělil ministr dopravy Martin Kupka (ODS). To je při současných všeobecných úsporných opatřeních jistě velmi realistický výhled!
Další velmi podstatný argument uvedl Igor Sirota z Ústředního automotoklubu. Dálnice jsou sice nejbezpečnějšími typy silnic, ale když už se něco stane, pak jsou kvůli dosahovaným rychlostem důsledky nehod mnohem tragičtější, kteréžto riziko by zvýšením povolné rychlosti jenom vzrostlo. Vztah kinetické energie pohybujícího se vozidla k délce brzdné dráhy snad fyzikovi Vystrčilovi nezatajili ani v Brně, a povolená rychlost na tchajwanských dálnicích ho nesporně potvrzuje.
Jenže ideologie, bohužel, u mnoha senátorů a poslanců bohužel vítězně drtí realitu, matematiku, logiku, historii – a ani fyzikou to jak vidno nekončí.
Nezbývá, než se pokusit zachránit demokracii ponecháním politických stran mimo zákonodárné orgány, a jejich členy jmenovat na základě losování (podobně jako se leckde na světě losuje do porotních soudů).
Protože – byť by se do Parlamentu opravdu mohl dostat „leckdo“ – zdá se být vyloučeno, aby se při volbě losem sešla v Parlamentu takto hustá pakárna.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
